Keep Moving

Jsou to již dva dny, kdy se mi společně s mým kanadským parťákem Patrickem podařilo dokončit za 7 hodin trail nazvaný Juan De Fuca Marine Trail 47k. Myslím, že se mi na následujících řádcích rozhodně nepovede zachytit pocity, které jsme tam během 50 kilometrů v terénu, bahně, dešti, ve skále a na útesech nad oceánem zažili. Každopádně to byl jeden z mých největších zážitků v přírodě a asi nejtěžší sportovní věc, kterou jsem dokončil. Vím, že si to většina z Vás asi nedokáže dát do souvislostí, ale oficiální délka trailu je 47 km a většina lidí to jde 3-4 dny natěžko se stany a další výbavou. Už to vypovídá o náročnosti terénu – v popisu trailu je většinou reálná rychlost svižného trekování odhadovaná na 2 kilometry za hodinu pohybu. Nicméně existuje pár lidí, kterým se to povedlo přeběhnout za jeden den. A my jsme se v pátek 10. října chtěli mezi těhle pár lidí zařadit.

Když jsem před 2 měsíci přijel do Kanady, byl jsem pěkně vyřízený po Indii a rozhodně nevěřil, že bych se během tak krátké doby dostal do formy, která by mi umožnila se o přeběhnutí Juan De Fuca před nástupem zimy vůbec pokusit. Nicméně to pro mě byla velká motivace trénovat a dát se co nejdříve do kupy. Za září jsem i přes dozvukující problémy s žaludkem odběhal asi 285 km, v bazénu k tomu přidal dalších 15 odplavaných kilometrů. Proto jsem si řekl, že by to za pokus stálo – nicméně kvůli počasí jsme s Patrickem museli stanovit datum co nejdříve. S přicházejícími podzimní dešti se totiž JDF trail mění spíše na bahenní lázeň. Po úspěšných závodech u Beaver Lake jsme stanovili datum na desátého října a jediným cílem už bylo jen neonemocnit a uhlídat žaludek.

A tak jsme v pátek v 5 ráno vyrazili z Victorie směrem k Port Renfrew plní očekávání, ale zároveň i mírných pochybností a respektu k přírodě. Přece jen 50 kilometrů je pořádná porce, na trase není v podstatě žádná záchytná stanice či pomoc a terén je více než náročný – z větší části běh připomíná spíše chůzi na kamenech, kořenech, lezení po fixních lanech atd.

V 7 hodin dorážíme na konec trailu, kde necháváme auto a přeskakujeme na Patrickovu enduro motorku, která nás po silnici kopírující pobřeží doveze zpět na začátek trailu, tak abychom nemuseli cestu na motorce absolvovat vyčerpaní po přeběhu. Přiznám se, že si dovedu představit lepší ranní rozcvičku před padesátikilometrovým během než hodinu vsedě v dešti na enduro motorce.

První kilometry utíkají rychle, hodně nám pomáhá značení trailu – téměř každý kilometr je jasně označen, takže si na pátém kilometru děláme srandu, že dnes už nás čeká jen terénní maraton. Hlavní roli ale hraje déšt, bahno a terén. Přece jen silniční maraton bychom za normálních okolností a tréninku dali oba pod 3 hodiny, tady nás čeká dalších 6 hodin tvrdé práce. Nicméně kilometry utíkají neuvěřitelně rychle – hlavně proto, že trail nikdy nenudí. Střídají se kopce nahoru dolu, kořeny, kameny, lávky, závěsné mosty přes údolí a útesy, některé musíte přejít po spadlém stromu. Vše v dešti pořádně klouže. V nejprudších částech jsou i fixní lana, která nám v bahnitém terénu a klouzajících kamenech dost pomáhají. Asi už chápete, že to často běh moc nepřipomínalo. Nicméně jsme se snažili hýbat co nejrychleji! Během 47 kilometrů trail prochází také třemi plážemi – což jsou pro mě nejméně oblíbené úseky. Sice jsou krásné výhledy na oceán a přilehlé útesy, nicméně pro nás to znamená trápení se v písku a klouzajících kamenech, přičemž jen doufáme, že nepřijde příliv.

Naším cílem bylo dostat se v dobrém stavu na Sombrio Beach, která se rozprostírá mezi 27. a 30. kilometrem. Ze Sombrio je to již jen 20 kilometrů a to už nějak doklepeme. V polovině trailu jde vše až podezřele dobře – držíme neuvěřitelné tempo odpovídající výslednému času kolem 6 hodin a 40 minut, přičemž naším optimistickým cílem byla hranice 8 hodin! Během několika desítek minut už se trápíme s pískem a nepříjemnými klouzajícími kameny na zmíněné Sombrio Beach a zde také přichází první krize. Minuli jsme odbočku zpět do lesa a ztrácíme hledáním cesty asi 20 minut. Taková situace při 50 kilometrovém běhu může být celkem demoralizující, což sám zažívám. Od určitého bodu je to totiž více o hlavě, než o tělu (které přece jen trénované být musí, pokud chcete něco takového podnikat). Dávám gel a zmoklý na kost přemýšlím, jak to do konce doklepu. Máme za sebou 4-5 hodin pohybu, už moc nemluvíme a já mám čas přemýšlet nad vším možným. Hraju sám se sebou hru, kdy si určuju, na jakém kilometru dám další gel. Nakonec se probouzím z krize, když se Patrick raduje, že jsme právě přeběhli metu maratonu, což znamená, že už nám chybí pouze 5 oficiálních km do cíle! Tak sám sobě říkám, že pět kilometrů přece uběhne každý a krize je pryč! I tak ale poslední kilometry hodně bolí, v bahně a na mokrých lávkách téměř nejde běžet, o čemž jsem se přesvědčil asi tak deseti pády. Uvědomujeme si, že i přes mírné bloudění máme stále šanci, aby náš výsledný čas začínal šesti hodinami. Nicméně to znamená, že musíme běžet fakt naplno, což vzhledem k těm pádům a mému zatejpovaném kotníku vyhodnocuji jako ne moc rozumné a proto dobíháme bez finiše – ale i tak v neuvěřitelném čase 7:04:50!

V autě na nás čeká obří hostina, kterou jsme si připravili předem – asi hodinu jen jíme. Jsme hlavně štastní, že jsme ve zdraví na konci trailu. Přece jen by stačilo, aby si jeden z nás vyvrkl kotník a měli bychom velký problém. Na parkovišti potkáváme jen dva zmoklé turisty, kteří nám hlásí, že právě viděli medvěda. To nás nepřekvapuje, protože jsme celý den potkávali medvědí trus a tlapy, takže jsme věděli, že jsou kolem nás. Nicméně černí medvědi jsou plaší a tak dva udýchaní běžci nejsou nic, co by je zajímalo. Nakonec nás už jen čeká boj s motorkou – naše těla jsou opravdu dost zničená, takže scéna, jak se jí pokoušíme dostat v dešti zpět na korbu tereňáku, byla asi dost vtipná.

Krása takovýhle dlouhých vytrvalostních výkonů v horách je, že se musíte spoléhat pouze sami na sebe – musíte být připraveni na jakoukoliv situaci. Myslím, že existuje málo činností, které lépe trénují vaší vůli a odhodlání. Krize přijde, otázkou je jen kdy. A právě v takových chvílích je důležitá hlava, nevzdávat se, překonat se a věřit, že to dokážete.

Zároveň musíte při běhu přemýšlet, kdy se najíst, kdy napít – tak, aby vaše tělo stále mělo dostatek paliva. To plánování kolem je jedna z věcí, která mě hodně baví. A protože mě baví taky čísla a statistika, tak nakonec už jen pár údajů. Mějte se skvěle a užívejte barev českého podzimu!

Délka: 47 km (s pár odbočkami jsme nejspíš dali k těm 50 km)

Převýšení: +/- 2600m

Čas: 7:04:50 (hrubý čas, zastavili jsme dvakrát – jednou na doplnění vody z řeky, jednou na mapovaní. Čistý čas běhu tak může být cca 6:50)

Jídlo:

večeře den předem – odhadem 600-800 g basmati rýže, špenát, vepřové maso, olivy, olivový olej

snídaně – 2 vejce natvrdo, 5 toastů, nutella, med, 2 banány

během výkonu – 2 energy tyčinky, 2 Clif Bar gely, 1.7 litru vody, 450 ml Coca-Coly