Keep Moving

V první části blogu o našem kanadském roadtripu jsem skončil u výstupu na Mount Fairview (2744). Ještě ten den nás čekal přejezd skrz Yoho National Park a Glacier National Park do dalšího krásného městečka obklopeného horskými štíty – Revelstoke. Několik stovek kilometrů uběhlo rychle, okolní krajina byla opravdu neuvěřitelná. Rozloha a monumentálnost kanadských Rocky Mountains nás naprosto uchvátila.

V Revelstoke jsme měli domluvené spaní na 2 dny u Patrickova kamaráda Iana, který se tam na sezónu přestěhoval, tak jako velká část obyvatelstva Revelstoke, které se během zimní sezóny více než zdvojnásobí. Revelstoke je totiž jedním z nejvyhlášenějších míst na světě co se týče freeride a backcountry lyžování. Sice leží jen cca 300 metrů nad mořem, nicméně okolní vrcholy dosahují až 3000mnm, proto jsou neobyčejně prudké. Díky zvláštním klimatickým podmínkám je v okolí Revelstoke vždy nadprůměrné množství prašanu, o kterém jsme se další den sami přesvědčili.

Večer jsme zakončili společnou večeří u Iana a pivkem v originální lokální hospodě, kde byl veškerý nábytek jako židle a stoly, vytvořený ze snowboardů a lyží. Připojil se k nám další Patrickův kámoš Joel, který je blázen do všech sportů jen trochu spojených s horami. Další den jsme se domluvili na brzkou ranní snídani a kafe a pokus o výstup na jednu z nejvyšších hor v okolí Mt. Begbie (cca 2800).

Tak trochu jsme tušili, že vrchol nejspíš nevyjde – přece jen převýšení nějakých 2200 výškových metrů je za 1 den celkem dost i v létě, v zimě pak v metrovém prašanu téměř nemožné. Krom toho se cca v 2500 překonává ledovec a s čerstvým sněhem jsme to moc riskovat nechtěli.

Tudíž plán byl jasný – dostat se co nejvýš a dál se uvidí. Ráno auto necháváme cca v 600mnm. Opět jsme rozhodli, že sněžnice necháme dole, protože i přes množství sněhu byl sklon stoupání na sněžnice příliš velký. Tentokrát jsme ale asi vzít měli. Na Mt. Begbie by závod ve vertikálním kilometru nebyl problém, výškové metry se tady nabírají opravdu rychle. Od cca 1100mnm začaly závěje sněhu a my jsme poznali, že to dnes opravdu nebude zadarmo. Během další hodiny jsme se ocitli už v metrových sněhových závějích a střídali se v prošlapování cesty. I přes to, že jsme stoupali oficiálním trailem, tak jsme se díky sněhu cítili jako v zemi nikoho a často správnou cestu ztráceli. Nakonec jsme to dobojovali do cca 2100mnm, kde jsme se v prudkém svahu bořili do sněhu doslova až po prsa. Kvůli zimě a přicházející tmě jsme to tam otočili, dál riskovat nemělo cenu. I tak jsme si ale další den v horách neuvěřitelně užili, krásné okolní výhledy a „sjezd“ v metrovém prašanu za odměnu.

Večer jsme s Patrickem stihli další běh s čelovkama údolím Revelstoke a den jsme zakončili opět na pivku v lyžařské hospodě, kde jsme si dali nachos pro 5 lidí – asi největší porce nachos, co jsem kdy viděl.

V pátek nás už čekal další dlouhý přejezd, naším cílem byl Whistler, Squamish a pohoří Garibaldi National Park. Po několika stovkách km jsme trochu změnili plány a do Squamishe zamířili přes Vancouver. Ve Vancouveru jsme udělali přestávku s večerní prohlídkou města a nemohli jsme vynechat vyhlášené sushi. Ve Vancouveru je totiž početná asiatská menšina a překvapivě levné a kvalitní sushi zde potkáte na každém rohu. Večer se tak protáhl a do Squamishe jsme dorazili až kolem desáté večer. Naštěstí jsme měli domluvené spaní u dalšího Patrickovýho kamaráda na Quest University nad Squamishem.

Návštěva Quest University byla zážitkem sama o sobě. Nebýt Patricka, tak bychom se tam asi nepodívali – Patrick tam totiž na sobotu měl domluvené orientační dny – přemýšlel totiž, že tam přestoupí. Quest University je univerzita, která vznikla teprve před pár lety, leží v horách nad Squamishem a zakládá si na unikátním přístupu ke studentům a alternativních způsobech vysokoškolské výuky. Celkově zde studuje pouze 700 studentů, všichni žijí v nově vybudovaném horském kampusu s výhledem na Garibaldi hory. Studenti jsou zde podporováni v originálním uvažování, ve třetím ročníku si každý z nich zvolí vlastní otázku – „Question“ – které se pak výzkumně věnují. Všechny třídy mají kapacitu maximálně 20 lidí, přičemž výuka probíhá u kruhového stolu, ne jako přednáška. Slackline natažené v knihovně taky něco vypovídají.

Přespali jsme tedy na kolejích (spíše bych to nazval apartmány) a další den ráno jsme se rozdělili s Patrickem, který měl orientační dny. Mým cílem, bylo s Maltem a Alexem prozkoumat stěnu The Chief – nejznámější skalní masív v Kanadě, taková mekka pro horolezce. Od studentů na Quest jsme si půjčili bouldermatku a o pár desítek minut později jsme již prozkoumávali lezecké terény pod The Chiefem.

Já jsem bohužel neměl lezecké boty, proto boulderování nic moc, ale i tak to stálo za to. Po obědě jsem se rozhodl nechat Malteho a Alexe na skále a sám si z druhé strany samotný The Chief vyběhnout. The Chief mi připomínal Half Dome v Yosemitech nebo Preikestolen v Norsku. Neuvěřitelný skalní masív tyčící se stovky metrů nad údolím. Na cca 2 kilometrové distanci s řetězy, žebříky atd. jsem překonal 600 výškových metrů. Těžko se to popisuje, ale vrchol byl opravdu něco. Bohužel jsem běžel na lehko a neměl s sebou foťák, což jsem si nahoře dost vyčítal.

Poté už jsme s klukama vyzvedli Patricka a náš neuvěřitelný týden se blížil ke konci. Posledním zážitkem byla cesta ze Squamishe do Vancouveru – tzv. Sea to Sky Highway nazvaná podle postupného stoupání od mořské hladiny až k velehorám. Následně zbýval už jen trajekt zpět na Vancouver Island, kde leží naše University of Victoria. Naší týdenní cestu jsme pak nemohli zakončit bez návštěvy Tim Horton’s kavárny, které nás provázely celý týden – tahle síť kaváren je jedním z novodobých symbolů Kanady, takový kanadský Starbucks. Takže jsme si dělali srandu z toho, že spíš než roadtrip kanadskou přírodou děláme roadtrip po pobočkách Tim Horton’s… Tak jsme to tedy zakončili a další den nás už zase čekala školní realita. Rozhodně to ale stálo za to, jen bych si přál abych v kanadských Rockies mohl strávit více času!