Keep Moving

Během posledních pár týdnů se toho událo celkem dost. I proto jsem si řekl, že si opět alespoň pár zážitků poznamenám. Kromě toho, že jsem snad už dal dohromady koleno po květnovým úrazu na MTB, mě poprvé porazil při závodě o 8 let mladší brácha, vyhrál jsem super duatlon na Vysočině, užil jsem si fajn víkendovou Malou Fatru s Anďou a sezónu jsem zakončil (pro mě nejspíše posledním) Akademickým Mistrovstvím republiky. Vezmu to pozpátku od těch nejnovějších dojmů…

„Bobr Cup – závod, který se nevzdává“

Myslím, že podtitulek Bobr Cupu – MČR v extrémních štafetách (běh – MTB – kajak), vypovídá o tomto závodu hodně. Na Bobru jsem byl už před pár lety, tenkrát jsem jel MTB část a pěkně jsem si to s 2 pády protrpěl. Na zmíněném duatlonu mi triatlonista Honza Klement nabídl, jestli nechci běžet za něj. Na rychlých 15 km jsem si moc nevěřil, ale nakonec jsem kývl – krom toho jsme mohli jet v rámci Akademického Mistráku republiky, pro mě nejspíše poslední možnost. Z Fatry jsem si ale přivezl „rýmičku“ a celý týden před závodem trochu marodil, klasika. Na poslední chvíli ale už nebylo cesty zpět – Bobr se nevzdává.

Bobr Cup má hlavně skvělou atmosféru, kvůli které se na něj určitě zase vrátím. Na jednu stranu tam tradičně startuje nejužší česká špička, druhý konec startovního pole zase uzavírají tzv. „crazy týmy“ v převlecích. Samotná běžecká trať zas tak dokonalá (ani extrémní) není. Bavily mne hlavně celkem hluboké brody řeky (celkem jich na trati bylo 5), jinak se jednalo o hodně rychlou 15 km trať s málo kopci, o čemž svědčí také to, že tam většinou vyhrávají atleti. Kvůli brodům, trati, bahnu atd. se na Bobru moc nedá odhadovat čas, doufal jsem, že by to mohlo být mezi 15.-30. místem z hruba 250 startujících. Brody mi šly, zbytek tak normálně. Nechtěl jsem to přepálit a běžel stabilní tempo. Takhle rovinatý závod už jsem ale dlouho neběžel, asi jsem možná aspoň minutku stáhnout mohl. Bylo z toho 24. místo (61 min) v běžecké části a klukům jsem předával na 2. místě mezi akademiky. Kluci taky jeli skvěle a nakonec jsme v akademicích skončili na třetím místě – kromě pivka Litovel jsme si dokonce poprvé odvezli i prize money:)

 

Malá Fatra – kousek od ČR totální horský ráj

O týden dříve se k víkendu přidalo sváteční pondělí, a proto jsme s Andrejkou naplánovali vyrazit na Malou Fatru. Do auta jsme přibrali Anďinu kamarádku Lujzu s přítelem Lorcanem a byl z toho fajn horský víkend. Malá Fatra je parádní, 2-3 hodinky z Brna krásné hory.

Vůbec nechápu, že jsem tam byl teprve potřetí. I počasí nakonec celkem vyšlo, dali jsme kriváňský hřeben přes Steny, Chleb a Grun. Další den oba Rozsutce (o pár dní později už se zavíraly „na zimu“) skrz Jánošíkovy Diery. K tomu po večerech pivko a halušky, já jsem si stihl oba dny i krátce zaběhat. Paráda, o to horší ale byl v úterý návrat do reality…

 

Marťa mě porazil na krosu ve Svratce. Jednou to přijít muselo…

Víkend před Fatrou jsme po duatlonu s bráchou Marťou (o 8 let mladší) vyrazili do Svratky na lyžařský přespolní běh. Na startu nás bylo snad jen 10 i s dorostenci, běželi se necelé 4 kilometry lesním terénem, pro mě totální sprint v rámci tréninku. Proč to vůbec zmiňuju – byl to totiž první závod v životě, kde mě Marťa porazil. O týden dřív na těžším duatlonu dostal ještě 4 minuty, ale na takovýmto sprintu už byl prostě rychlejší. Po 2 km jsem ho nechal běžet, nevěřil jsem totiž, že to tempo udrží… Poslední km jsem šel v terénu naplno, docvakl ho a on, když mě uviděl, tak zase (podezřele lehce) cukl. V cíli nás dělily asi 3 sekundy… Jednou to přijít muselo, ale je parádní že se Marťa zlepšuje (zrychluje) každým půlrokem a bude nějaká výzva.

Duatlon pod Peperkem – žádné tisícové davy, o to lepší závody

Letošní září jsem se hodně těšil na lokální duatlon u nás na Vysočině, který jsem už hodně let kvůli termínu nemohl jet. Je to takový malý závod, sejde se tam tak 70-90 lidí, většina spíše nadšenci a za 20 Kč si užijete super podnik ve stylu běh (5,5) -horské kolo (12) – běh (3). Tahle kombinace mi sedí a i přesto, že letos mám na MTB sotva 1500 km a běhy jsou v Losenici krátké, jsem si celkem věřil. Závod se totiž koná u kopce Peperek, kde znám každý metr a když jsem zrovna ve Žďáře, tak většinou trénuju právě tam. Na závodě jsme se sešli s triatlonistou Honzou Klementem, lyžařem Radimem Srnským a od prvních metrů směrem k Peperku se běželo slušné tempo. Kluci mi nahoru o pár metrů utekli, v seběhu jsem to ale stáhl a do depa už vbíhal první. Na kolo jsem se těšil, na rozdíl od krátkého běhu jsem si tam na kluky věřil a po úvodních rychlých kilometrech jsem v technickém terénu pod Rozštípenou skálou zaútočil a přes Peperek si vybudoval asi 2 minuty náskok. Hlavně díky tomu jsem nakonec vyhrál, poslední rovinatý a krátký 3 km běh bych asi před Honzou v přímém souboji nedal.

Kromě vítězství mě potěšil hlavně čas pod hodinu, ani nevím, jestli se duatlon pod Peperkem takhle rychle někdy jel. Je to sice takový malý závod, ale přesně jeden z těch, kam bych se v budoucnu rád vracel. O nic moc nejde, žádné tisícové startovné ani balíčky plné reklamních předmětů, prostě se jen sejít a dobře zazávodit.

DNF?

Po Dolomites Skyrace jsem do konce prázdnin dal kolenu pauzu (i když hory jsem si neodpustil – Slovinské Alpy… paráda) a už v podstatě ani žádné závody neplánoval. Marťa ale vyhrál startovné na Salomon Trail Running Cup (STRC) na Lipně a tak jsem se tam nakonec vypravil s ním.

No, závod mě akorát donutil trochu zapřemýšlet o DNF (nedokončení závodu). Tohle téma je takové populární na přemýšlení u vytrvalostních závodníků. Myslím, že to každý má jinak, a že na DNF není žádný správný názor. Já to mám tak, že jsou situace, kdy pokračovat prostě nejde (třeba když si člověk natrhne vazy v kotníku), ale kromě takových situací se mi při závodě párkrát stalo, že jsem přemýšlel o DNF v hlavě čistě jen proto, že mi to třeba nešlo tak, jak jsem si představoval. A to jsem na sebe pak hodně naštvanej. Na Lipnu se po startu běželo pár kilometrů po parádních trailech, mezi skalkami, přes kořeny, super houpává trať… Nicméně následovalo několikakilometrové bušení po silnici, škoda. Vzhledem k nulové motivaci, ale hlavně životosprávě předchozího dne (závod jsem moc neřešil, a dva dny před tím strávil u piva a grilu) jsem to prostě zabalil. Pak jsem na sebe byl ale tak naštvanej, že jsem počkal na bráchu a doběhl alespoň s ním. A byl to nakonec zážitek, atmosféra na Stezce korunami stromů byla skvělá, brácha se i přes krizi rozběhl a poslední seběh jsme si dost užili.

Kvůli kombinaci práce a dokončování školy ale doufám, že do konce roku už trochu zvolním. Na konci října akorát ještě jedny hory – na tradiční akci s Pášou, Marťou a bratranci nemůžu nejet!

Pozn.: autor fotek z Bobr Cupu je Ivo Kotas.