Už jen jeden seběh dolů a pak závěrečné stoupání na Javorový. Narvi to tam, říkám si. I když seběh mezi 32.-38.km loupu kilometry průměrem kolem 4:00, předbíhá mě v závěru klesání beskydská mašina Standa Najvrt, div se nesrazíme. V tu chvíli se mi už trochu motá hlava… Loknu si posledního cenného doušku vody a hákuju Standu až pod finální stoupání. To má luxusní parametry – na posledních 3 kilometrech čeká všechny závodníky luxusních 550m převýšení… A to mám rád!
Letos jsem odjížděl na MČR Perun Skymarathon (41 km/3100m+) na konec světa v beskydské části u Polska z jediného důvodu – měl jsem se závodem nevyřízené účty. S prvním ročníkem (2014), kdy jsem doběhl za 5:24 a kdy Perun představoval můj závodní návrat po natržených vazech v kotníku (Perun opravdu pro tyhle účely není tím pravým místem), jsem byl celkem spokojený. Ovšem minulý rok jsem si věřil rozhodně na víc, než na 5:14. Proto jsem se letos vrátil s jediným cílem – bouchnout Perun co nejvíc pod 5 hodin.
Poslední třífázové přípravy a vítězný kros Žďár-Račín
Týden před Perunem jsem si z plné přípravy zaběhl srdeční záležitost na Vysočině – kros Žďár-Račín. Necelých 10 km (reálně dle gps spíše 9km) dlouhý kros, který je jedním z nejpopulárnějších běhů na rodném Žďársku, jsem bohužel už několik let neběžel. Letos to vypadalo, že to termínově konečně vyjde. Takže jsem se těšil na všechny známé tváře i na proběhnutí po domácích cestách. Neděli jsem měl v plánu pojmout jako poslední velký tréninkový den před Perunem – zazávodit si na Račín, po závodě si dát druhou fázi Račínskými lesy zpátky do Žďáru, a odpoledne tam bouchnout třetí fázi na bajku.
Na startu se společně s dalšími 150 závodníky sešlo i pár hodně rychlých kluků, takže jsem si upřímně na vítězství moc nevěřil. Přece jen ne příliš kopcovatá a poměrně rychlá trať na Račín mi zase tolik nesedí. První dva kilometry po startu mírným stoupáním „k Mamlasovi“ jsme běželi ve čtyřčlenné skupince hodně přepáleně – v podstatě jsme šli tempem na 13 let starý rekord 31:52 skvělého novoměstského atleta Hubáčka. Tomuto času se ale od Hubáčkových dob (5-násobný vítěz) nikdo ani zdaleka nepřiblížil. V posledních letech na vítězství/bednu stačily časy kolem 35 minut.
Po přepáleném startu jsem si řekl, že to zkusím v seběhu k rybníku Mikšovec ještě trochu víc roztrhat a nakonec jsme zůstali sami dva s Jirkou Marešem. Rvali jsme to spolu až do terénního kopce pod Račín, kde jsem Jirkovi utekl. Bohužel si v polovině trati Jirka trochu pohmoždil kotník, takže jsme asi na dva kilometry výrazně zpomalili. Kdybychom to rvali až na Račín bok po boku, tak věřím, že to mohlo být kolem 33:00. Nakonec ale i 34:14 patří k těm rychlejším časům a za vítězství na této žďárské klasice jsem byl hodně rád.
Azuro v Beskydech aneb perunské počasí prolomeno. 4:34h a TOP10 na MČR!
Posílen vítězstvím na Račíně jsem o šest dní později stál na startu MČR Perun Skymarathonu (41 km/3100m+). Už potřetí. A myslel jsem, že možná naposledy. Samotná trasa mne totiž v předchozích dvou letech k srdci zvláště v porovnání s jinými horskými traily tolik nepřirostla. Letos bylo ale vše jinak. A důvodem nebylo jen azurové počasí, ani můj celkem vydařený výkon. Perun mi letos opravdu přirostl k srdci zejména díky lidem a atmosféře okolo, kteří ten závod dělají fakt s nadšením. Žádné velké reklamní stany, pódia atd. – za to opravdu tvrdý horský zážitek. S obdivem jsem sledoval hlavního organizátora Makyho, který ještě dvě hodiny po doběhu nejlepších vytrvale povzbuzoval se zvonem při doběhu další a další běžce, kteří si troufli na 41 kilometrů s brutálními kopci a převýšením 3100 metrů… Na Javorovém byla letos skutečně skvělá atmosféra, kdy ti rychlejší po doběhu fandili v cílovém koridoru ostatním, a byla radost strávit takový den na horách.
Na startu se jako vždy sešla spolu s 500 dalšími běžci slušná konkurence, o to větší bylo moje překvapení, když mi Sam Straka hlásil na prvním vrcholu Javorový, že se pohybuju kousek za první desítkou. Po celkem vydařeném Ještěd Skyrace jsem se pokusil ještě trochu potrénovat seběhy, a snad to i trochu bylo vidět. Na Perunu jsem dolů na ostatní z top10 pořád ztrácel, nebylo to ale tak hrozné. V podstatě celý závod jsem „vlál“ za Alešem Palkem a Matúšem Vnenčákem. Do kopců jsem se jim vždycky opticky přibližoval, z kopce mi zase cukli.
Na hlavní občerstvovačku v Řece na 17. km pod sjezdovkou Prislop přibíhám na 15. místě, nechávám taťkovi hole a naopak kvůli horku beru pro jistotu Salomoní softflask s sebou. Následujících 10 km bylo celkem na morál – cesty na hřebeni kolem Šindelné jsou totiž na Perunu pro mě trochu zrádné. Když je na tom člověk dobře, tak se to tam dá rvát hodně ke 4min/km. Naopak když má člověk krizi, tak je to tam na chůzi. A to pak minuty naskakují, což si pamatuju z minulého roku moc dobře.
Letos to ale naštěstí byla jiná písnička – po seběhu na předposlední občerstvovačku na 27. km už věřím, že to tam narvu výrazně pod 5h. Pořád jsem se cítil hodně v pohodě. Otázka už byla jen, jak moc to stlačím a na jaké umístění to vyjde. Nahoře na Ostrém jsem už na 12. – 13. místě a potkávám Dana Rubiče se špatným kotníkem. Prohodíme pár slov a už to peru z kopce dolů. OK – 12. místo beru, ale v hlavě mi hlodá chuť porvat se o TOP10. Už jen jeden seběh dolů a pak závěrečné stoupání na Javorový. Narvi to tam, říkám si. I když seběh mezi 32. – 38.km loupu kilometry průměrem kolem 4:00, předbíhá mě v závěru seběhu beskydská mašina Standa Najvrt, div se nesrazíme. V tu chvíli se mi už trochu motá hlava… Horko a polední slunce není zrovna můj šálek kávy, libuju si spíš ve špatném počasí, které bývalo na Perunu předchozí roky. Loknu si proto posledního cenného doušku vody a hákuju Standu až k úpatí Javorového. Závěrečné stoupání má luxusní parametry – na posledních 3 kilometrech čeká všechny závodníky luxusních 550m převýšení.
A to se mi líbí! Standovi „utíkám“ (spíš ucházím) a koukám po dalších soupeřích. Ty docházím až u nástupu do proslulého „Grande Finale“ – 400 m dlouhý kopec s převýšením 130 metrů. Bouchám to hlava nehlava a 100m od hrany sjezdovky už na mě křičí brácha s tátou, že jdu pro desítku. Tohle nesmím pustit, rozbíhám se, v hlavě tma a o minutu později už po roce opět padám na Javorovém k zemi. Stálo to za to…. A ano, za rok opět na viděnou na Perunu!
Nakonec tedy 41 km / 3000m+ / 4:34:57 / 10. místo
Na závěr musím smeknout před vítězným Honzou Zemaníkem. Stlačit na téhle trati maraton pod 4h je fakt masakr. Taky musím poděkovat bráchovi a taťkovi za skvělou společnost a servis na trati… Brácha krom toho sbíral zkušenosti mezi mladíky na kratším Skyrace (24 km) a nevedl si vůbec špatně. Když jsem mlaďochy předbíhal, nevypadal moc dobře – a nakonec zabojoval, na posledních 5 km stáhl na třetí místo 15 minut a nevyšlo to jen o 10s… Na hory má čas, ale je fajn, že už sbírá zkušenosti. Na Vysočině hold na pořádné hory není úplně lehké natrénovat.
Teď už mě čeká zasloužené bajkové volno, aby si nohy odpočaly. Další zastávka v červnu na světovém poháru v Livignu.
PS: Za fotky opět díky falcon81.rajce.net, zrliga.cz, Sam Straka a taťka. Táta pak fotil chvíli v cíli, třeba se někdo z vás najde: https://www.zonerama.com/boril/Album/1570054
Keep Moving 
Leave a comment