Keep Moving

Jak jsem naznačil na konci posledního blogu, minulou sobotu jsem se zúčastnil mých prvních kanadských běžeckých závodů. Byl to první závod po mém „indickém dobrodružství“ – v podstatě 2-3 měsíce jsem bojoval s žaludkem, takže jsem od závodu nic moc nečekal a jen jsem si ho chtěl užít. Ale jako vždy to nakonec dopadlo trochu jinak.

V pátek před závodem mě totiž na hokeji začalo pěkně škrábat v krku. Nicméně ráno jsem se probudil do krásného slunečného dne, krom toho jsem měl zaplaceno startovné a domluvený odvoz s Patrickem. Prostě jsem doma zůstat nemohl. Závod se měl odehrávat v krasné kanadské přírodě kousek od jezer Beaver Lake a Elk Lake. Tyto jezera jsem již při jednom tréninkovém běhu navštívil, nicméně jsem je ani v blogu nezmiňoval, protože tam na nic speciálního nenarazíte. Traily kolem jsou hezké, nicméně na žádné velké kopce tam nenarazíte a díky tomu je tam většinou i hodně lidí.

Nakonec z toho bylo nečekané druhé místo

Na delší, cca 8.5 km dlouhý trailový závod dorazilo cca 40 lidí, mezi nimi i pár borců z UVic atletického klubu, kteří jsou výkonnostně přece jenom někde jinde, takže jsem na start nastoupil opravdu s nulovými ambicemi. Vystartovalo se samozřejmě brutálně rychle, já jsem doufal, že se chvíli budu držet s Patrickem, i když jsem počítal s tím, že mě hodně vyklepe. Jenže Patrick se chytil chrtů atletů a tak mi nezbylo nic jiného než nasadit si svoje tempo a čekat, jak se závod vyvine. Upřímně jsem od závodu čekal víc terénu – název trailový spíše odpovídal MČR v přespoláku, což je taky dělaný po rovný louce pro atlety. Běžely se 4 kola, 2 stoupání a hodně rychlých úseků, takže pro mě nic moc. Nicméně asi na 5. kilometru jsem k mému překvapení uviděl asi 50 metrů přede mnou Patricka! Z toho jsem usoudil, že neběžím zase tak špatně a za chvíli ho dohnal. Patrick přepálil první kilometry, přece jen borci to šli kolem 3 min/km. No, zkrátím to – v euforii, že se snad časem mé indické problémy spraví a dostanu se zpět do formy, jsem Patrickovi ještě dal minutu a do cíle jsem doběhl relativně v pohodě za rovných 34:00. O to větší překvapení mě čekalo při vyhlašování, kdy jsem zjistil, že jsem si ve svém prvním kanadském závodě vyběhl druhé místo! Nutno podotknout, že to bylo hlavně díky tomu, že všichni 4 chrti z univerzitního klubu, kteří doběhli přede mnou, byli v kategorii dvacítek a já již kroutím starší kategorii 21-29. Na to se ale historie ptát nebude a tak si do ČR přivezu medaili. To je taky umění vybrat si ten správný závod… Zbytek dne jsem teda proležel s lehkou teplotou v posteli, ale stálo to za to!

East Sooke Adventure – trochu jiné běhání

Školní týden opět utekl jako voda, tentokrát jsem musel odevzdat 3 práce do různých předmětů – jednu jsem dostal opravenou: 8/10 a „Really good solid paper“ zní docela slibně. Na pátek jsme měli potom naplánovaný s Patrickem testovací běh před naším říjnovým pokusem o přeběh Juan De Fuca Trailu.

Brzo ráno jsme se za prvních ranních paprsků vypravili do parku East Sooke, což je regionální park poblíž východního pobřeží Vancouver Island plný skal, útesů atd. Náročný technický běh kombinovaný s trekováním a lehkým lezením garantován!

East Sooke trail se nachází asi hodinu autem od Victorie a je to jedno z nejhezčích míst na ostrově. Trail se táhne jedním směrem 12,5 kilometru po útesech a skalách podél pobřeží, tudíž celou dobu máte k dispozici krásné výhledy na oceán a hory v USA za Seattlem, kam je za dobré viditelnosti vidět.

My jsme měli štěstí a krásné počasí si skvěle užili. Nakonec jsme se rozhodli pro delší variantu přes horu Mt. Maguire a celkem na trati strávili přes 3 hodiny. Dali jsme celkem 26-28 km, nicméně délka tady úplně neodpovídá náročnosti. Rozhodně těchto 27 km hodnotím náročněji než silniční maraton, často musíte používat ruce, často musíte (alespoň já) přecházet do chůze. Sice se pořád pohybujete mezi 0 a 300 metry nad mořem, ale ve výsledku naberete pořádné převýšení! Je to úplně něco jiného, než ve větších horách, kde jsou delší stoupání. Ty my vyhovují více, tady je to hrozně dynamické a silové, na to prostě aktuálně nemám a Patrick na mě musel často čekat.

Já jsem to pojal hlavně jako test mého žaludku, co vydrží při 3+ hodinovém běhu. Zároveň jsem chtěl také otestovat kotník s novou kinesio tejpkou. A vše nakonec dopadlo dobře. Na takovýhle delších terénních bězích jsou asi vždy nejlepší poslední kilometry, kdy víte, že jste to dokázal. Přeci jen v průběhu, ve stoupání či technických náročných sebězích, si občas říkáte, zda to máte za potřebí. Ale na konci to vždy stojí za to a chcete zase!

To jsem se ale nechal trochu unést tématem – budu končit, protože zítra brzo ráno vyrážím na dva dny na moře – na kajakový výlet na přilehlé ostrovy u Vancouveru. Posílám pozdravy do ČR a mějte se všichni skvěle!