Keep Moving

Hned po návratu z našeho Roadtripu kanadskými horami jsem musel naskočit do rozjetého školního vlaku, odevzdat několik prací a naučit se během 3 dní na první zkoušku. Následující víkend jsem ale měl naplánované další kanadské dobrodružství.

Doma ve Žďáře už 5 let pořádám tzv. Noční přechod Vysočiny – každý rok v listopadu vyrazíme ve skupině cca 10-15 kluků vstříc noci a zhruba 50 kilometrům. Letos jsem se šestého ročníku zúčastnit nemohl, a proto jsem si řekl, že to zkusím uspořádat tady v Kanadě.

Akci jsem pořádal ve spolupráci s UVic Outdoors Clubem, jehož jsem členem a noční přechod, který jsme nazvali Night Hike Adventure se nakonec více než povedl! Jak to tak bývá, tak celý týden před pátečním nočním přechodem bylo relativně dobré počasí bez deště, nicméně páteční ráno mě přivítala celodenní průtrž mračen. Z původně přihlášených 45 lidí jsem si myslel, že do toho nečasu dorazí tak možná Malte a Patrick. O to větší překvapení bylo, když jsem nasedal do autobusu s dalšími cca 15 lidmi.

Noc, déšť, bahno, skály, 20 lidí a 46 km!

Nakonec se nás do páteční noci a deště sešlo 20 lidí, což jsem bral jako velký úspěch. Trochu jsem se toho zároveň bál. Přece jen vést 20 lidí v noci neznámými technickými traily, které jsou tady na Vancouver Island plné skal, bažin a kamenů, není jen tak. Orientace byla největší problém, protože tady neexistují značené turistické trasy, jaké máme u nás v ČR. Párkrát jsem se ztratil ve zdejších terénech i během dne, proto jsem se noci opravdu trochu obával.

I proto jsem naši 20ti člennou skupinu rozdělil na 4 menší týmy, tak abychom se při každé zastávce lehce přepočítali a nikoho neztratili, což se nakonec zejména vzhledem k rozdílné výkonnosti celkem osvědčilo. Od jezer Thetis Lake jsme vyrazili směrem k prvnímu cíli našeho nočního dobrodružství – Mt. Stewart. Moje obavy z nočního mapování po neznačených stezkách se poměrně rychle naplnily, po dvou hodinách trekování v dešti jsme zjistili, že jsme blbě odbočili a místo pod Mt. Stewart se nacházíme na druhém znovu u Thetis Lake, akorát z druhé strany. Naštěstí to byl nakonec jediný velký mapovací kiks. Skrz bažiny, bahno a skály jsme nakonec dosáhli vrcholu a pokračovali směrem k druhému bodu naší cesty – Lone Tree Hill. Tento skalnatý vrchol stál opravdu za to – jedná se o osamocený strom na vrcholu cca 300m vysoké skály, v noci trochu nebezpečné, ale stálo to opravdu za to. Krom toho vrchol neznal nikdo z domácích Kanaďanů, proto byli vděční, že možná i díky mně poznali něco nového. Sice nás to stálo asi hodinu bloudění po vrstevnicích kolem samotného vrcholu, nicméně vrcholový pohled na oblohu plnou hvězd byl dostatečnou odměnou pro všechny.

Z Lone Tree Hill jsme již pokračovali na nejvyšší vrchol naší cesty – Mt. Work, kterou jsem s Patrickem již navštívil tuším někdy na začátku října. V prudkém terénním stoupání na Mt. Work na většinu účastníků začala padat první krize – kolem druhé hodiny ranní se na nás začalo podepisovat i všudypřítomné bloudění a hledání cesty. Krom toho mezi dvaceti účastníky začínaly být znát výkonnostní rozdíly, proto jsme museli celkem často čekat. Nicméně i tak jsem všechny pomalejší obdivoval a myslím, že i oni byli nakonec s přicházejícím ránem rádi, že se překonali a dokázali to! Nakonec jsme totiž dali solidních 46 km, myslím s poměrně velkým převýšením. Musím objektivně říct, že 50 km ve zdejších terénech je opravdu něco jiného než u nás na Vysočine, kde nasadíme tempo a valíme.

Z nočního přechodu se nejspíš stane tradice i tady v Kanadě

Mým cílem bylo původně zakončit první kanadský Night Hike stylově s prvními ranními paprsky na Mt. Douglas, odkud by už každý pokračoval vlastní cestou domů. Nicméně to se nám nakonec nepodařilo, hlavně kvůli dešti a bloudění. Proto jsem nakonec zvolil variantu v podobě zakončení přechodu na ranní snídani v Tim Horton’s kavárně, kterou myslím všichni ocenili. Doufám, že se to všem účastníkům líbilo, ti zdatnější mi dokonce ráno řekli, že příští rok budou v tradici pokračovat i beze mě, tak se to snad v rámci Outdoors Clubu ujme…

Je to neuvěřitelné, ale semestr se blíží ke konci…

Tento týden jsem se oklepal z únavy po nočním přechodu a finišoval ve většině předmětů. Některé předměty končí závěrečnou zkouškou, jiné závěrečnou prezentací či projektem. V mém asi nejoblíbenějším předmětu International Business jsme měli v úterý tzv. Culture Day, který byl skvělý. Každý ze studentů měl donést nějaké své národní jídlo, nakonec se z toho stala celkem hostina. Já udělal klasicky mé „vyhlášené“ bramboráky.

Ve čtvrtek jsem s Patrickem a Maltem vyrazil na horolezecký Reel Rock festival, kde se promítala premiéra outdoorového filmu o lezení v Yosemitech v USA, které jsem navštívil před 2 lety – Valley Uprising. Plní motivace jsme s Patrickem na dnešek naplánovali výběh Mt. Finlayson a na sobotu zimní výstup na Mt. Arrowsmith (1820 mnm, z toho 1000 výškových metrů na 3 km) … O tom ale zase až příště! Hezký adventní víkend všem.

PS: Celé fotoalbum z nočního přechodu i z Rocky mountains najdete zde: http://borikovo.rajce.idnes.cz/