Keep Moving

Myslím, že jsem zvolil trochu zavádějící název dnešního blogu. Jediný neúspěch minulou sobotu spočíval v tom, že se nám nepodařilo „dobít“ vrchol Mt. Arrowsmith, vše ostatní klaplo skvěle a hlavně jsme se ve zdraví vrátili zpět. Ale takové jsou hory, v každé situaci je příroda silnější než my a ne vždy je vrchol jen o fyzičce a odhodlání.

Mt. Arrowsmith je asi nejznámější horou na Vancouver Island, která je dominantou nad pobřežním městem Port Alberni. Se svými 1820 metry tak sice nevyčnívá nějakou obrovskou výškou, na druhou stranu je to bráno opravdu doslova od přímo od moře! Zároveň leží v části hor Strathcona Mountains, která je nejblíže Victorii, cca 3 hodiny autem.

V sobotu jsme tedy opět museli vyrazit v brzkých ranních hodinách – v 5 jsem vstal asi po 2-3 hodinách spánku, opravdu ne moc dobrá příprava před celým dnem v horách. Cesta nám ale utekla více než rychle, bylo totiž na co koukat. Silnice často kopírovala linii oceánu a díky skvělé viditelnosti byly dokonce vidět hory Garibaldi Mountains za Vancouverem.

Problém s Mt. Arrowsmith je, že není úplně lehké najít začátek oficiálního trailu, o čemž jsme se sami přesvědčili. Z města Port Alberni jsme pokračovali cca 30 km po terénních horských cestách, kde bychom bez tereňáku s vysokým podvozkem byly ztracení. Stoupání skrz koryta řek v autě bylo samo o sobě zážitkem. Nakonec auto necháváme asi v 500 m.n.m. v domnění, že jsme ve správné serpentině, kde by měl trail začínat. O hodinu později a několik kilometrů kombinovaného běhu a treku ale zjišťujeme, že jsme na správném místě opravdu nebyli.

Nakonec jsme doběhli na širší terénní cestu asi v 700 metrech, která se rázem stala nejbláznivějším místem na světě, na kterém jsem kdy stopoval. Ale povedlo se, zrovna kolem nás totiž projížděl v obrovském Dodge tereňáku borec, který se do okolních kopců vypravil lovit divokou zvěř. Kanaďan s obří puškou a tereňákem, jak typické pro kanadské hory…

Vyskočili jsme na korbu a asi 2-3 km jsme se vezli k údajnému místu, kde by trail měl začínat. Opět ale bylo vše jinak, jak jsme si totiž večer ověřili na internetu, tak jsme nakonec vystoupali lezeckou cestou z druhé strany hory, nikoliv tou klasickou trekovací „Judges Route“, kterou jsme celou dobu hledali. Každopádně to jsme v danou chvíli nevěděli a tak jsme začali stoupat. Na 2 kilometrech jsme dali asi 700 m převýšení, opravdu prudké.

Důkazem terénu a sklonu může být fakt, že fixní lana byla natažena i v některých lesních pasážích. Bohužel postupem času začal i led a technické pasáže a já jsem se v maratonkách opravdu dobře necítil. Kvůli tomu, že jsme počítali s trekovací trasou a ne lezeckou, tak jsme tentokrát s sebou neměli ani cepín ani mačky. Nakonec jsme vylezli do sedla pod vrcholem ve výšce cca 1580 metrů nad mořem a tam se rozhodli raději otočit.

Což nakonec bylo více než moudré rozhodnutí, na vrchol to bez vybavení hold nebylo. I tak ale sestup ve stěně a ledu bez cepínu byl opravdu něco. Nakonec jsme to ale zvládli a poslední kilometry zpátky k Patrickovýmu tereňáku už byly opět běhatelné a my si mohli užít poslední minuty na horách před následným návratem zpět k závěru semestru, učení a zkouškám!