Keep Moving

Za poslední týden mám opět velké množství zážitků a zkušeností, a proto určitě na některé zapomenu. Nejspíš by to vydalo na mnohem více blogů, ale zkusím to dnes jen rychle shrnout. Konec semestru byl opravdu nabitý, krom toho poslední 3 dny jsem strávil na výletě v USA – v Seattlu, ale o tom až příště.

Minulou středu mě čekal poslední vyučovací den, zakončil jsem ho týmovou prezentací a odevzdáním posledního týmového reportu o cca 20 stranách a tím se moje školní povinnosti blíží ke konci. Poslední tečkou bude moje závěrečná zkouška, kterou mám 15. prosince, klasicky „americky“ v tělocvičně plné studentů. V jedné hale je až 800 studentů, kteří zároveň píší různé zkoušky, které se dělí podle řad stolů, jak z nějakého amerického filmu.

Ve čtvrtek jsme potom s Patrickem pokračovali ve zběsilém tréninkovém tempu, poprvé (a nejspíš naposledy) jsme spolu odchodili tempa na rovině a asfaltu, což ani jeden z nás nemá rád, nicméně jsme to pojali skoro jako závod. Běhali jsme 10x500m rychle, Patrick mě devětkrát vyklepl a až v poslední (kterou jsme šli 1:27!) jsem ho dal, připomínalo mi to tréninky z gymplu s Peťou. Navečer jsme ve čtvrtek vyrazili na zdejší lezeckou stěnu, šli jsme jen na boulder (menší stěna, která se leze bez jištění). Dost mě to bavilo, přece jen na jištění jsem nikdy neměl moc trpělivost a hlavně zdejší bouldery jsou obrovské a cest je mraky. Tentokrát nás vyškolil Malte, který leze a boulderuje už hodně let. Upřímně jsem byl zděšený, jak slabou horní část těla mám.

Z boulderingu jsme zamířili rovnou na druhý konec města, na vánoční party Outdoors Clubu. Musím říct, že jsem si to celkem užil, hodně lidi se společnými zájmy, o konverzační témata skutečně nouze nebyla, zvlášť po pár pivech. Byl jsem zároveň rád, že jsem ještě některé lidi z ODC viděl před odjezdem a mohl se rozloučit třeba s lidmi z kajakového výletu, který jsme udělali v říjnu (je to jako věčnost). Jedinou vadou na kráse bylo, že jsem ve 2 v noci musel jít pěšky asi 7 kilometrů přes Victorii. Problém byl hlavně v tom, že v 7 jsem měl stávat za dalším dobrodružstvím. Nakonec jsem měl ale štěstí v neštěstí – zhruba v polovině mé noční vycházky jsem zkusil stopnout projíždějící auto a poštěstilo se.

Ráno, o pár hodin později už jsme ale s Patrickem opět seděli v jeho tereňáku a vyráželi tentokrát vstříc trailům z druhé strany Mt. Work. Jedná se o takový hřeben nesoucí název Gowlland Tod, který se táhne asi 15 kilometrů nad mořským fjordem. Vypadá to trochu jako v Norsku.

V plánu jsme měli pod Mt. Work potkat dalšího běžeckého kamaráda, Malcolma a vyrazit společně. Malcolm je trochu jiná úroveň, stíhá na vysoké úrovni běhat (závodí v ultratrailech), cestovat po světě, pracuje jako šéf finančního oddělení nadnárodní společnosti a k tomu má i rodinu, zrovna druhé dítě na cestě. Neuvěřitelný borec. Jen pro obrázek – s námi dal ten den cca 31 km s 1500m převýšením a před tím ráno sám než se k nám připojil, stihl ještě dalších 20 km s čelovkou. Potkali jsme se před pár týdny na půlmaratonu u Elk Lake, a on potom byl několik týdnu pracovně v zahraničí, tak jsem byl rád, že jsme stihli před Vánoci ještě pořádné společné dobrodružství.

Pro mě a Patricka to teda bylo ráno po party a náročném předchozím dni jako dost studená sprcha. Krom toho pršelo a byla mlha, takže jsme prd viděli. Proto jsem ani téměř nic nevyfotil, každopádně to jako vždy stálo za to. Nakonec jsme po necelých 2 hodinách doběhli až k Mt. Finlaysonu, kde jsem si už řekl o to, abychom to otočili, přece jen už jsem začínal bohužel opět cítit nedávné zranění kolene.

Nicméně pak jsem si uvědomil, že to je moje nejspíš poslední šance vyběhnout Mt. Finlayson (400 výškových metrů na 2 km), takže jsme to nakonec dali až na vrchol a zpět to vzali kratší cestou. I tak nakonec cca 31 km terénem a horami a 3 a půl hodiny běhu – po party slušná tréninková čísla.

Po běhu jsem si bohužel odpočinout nestihl, měl jsem cca 2 hodiny na to vypravit se na „Year-End Banquet“, závěrečný společenský večírek celého Exchange Programu. Na hoďku jsem zalehl a samozřejmě zaspal, tak jsem si ani nestihl uvázat novou kravatu, kterou jsem si den předtím koupil. Večírek byl hlavně o jídle a předávání certifikátů, ke konci se vyhlašovali i speciální studentské ceny „Student Awards“, kdy všech 160 exchange studentů volilo ze svého středu asi 10 kategorií speciálních cen s nadsázkou týkajících se budoucnosti. Mě potěšilo, že mne zvolili „Person most likely to climb Mount Everest“ (prý to byla nejjednoznačnější kategorie ze všech).

Tak to byl ve stručnosti můj poslední týden, následoval skvělý výlet do Seattlu, USA, ale o tom zase až příště! Hezký předvánoční čas všem.