Keep Moving

Hned po návratu ze Seattlu mne čekalo několik dní v knihovně, kdy jsem finišoval se školními povinnostmi. Během přípravy na pondělní závěrečnou zkoušku jsme se ale s Patrickem dohodli, že si dáme pauzu v podobě výživného terénního 16 km závodu na horu Mt. Stewart a zpět. Upřímně, kvůli zraněnému kolenu jsem se přihlásil až ve čtvrtek, s cílem hlavně v pořádku dokončit. Přece jen ale, když jsem si přečetl v propozicích důvody „proč běžet Mt. Stewart XC Challenge“, nemohl jsem poslednímu kanadskému závodu odolat!

1. Epic puddles… (epické bažiny)
2. …and free mud baths (bahenní koupele zadarmo)
3. Create a calorie deficit for the upcoming holidays (příležitost vytvořit si kalorický deficit na Vánoce) atd.
   

Pokud jsem si v září po prvním kanadském závodě stěžoval, že terén závodu neodpovídal názvu „cross-country“, tak tentokrát jsme si vše bohatě vynahradili. Tvrdší „krátký“ závod jsem ještě asi neběžel. Na 16 km sice vertikální převýšení „jen“ 500 metrů, nicméně během závodu se probíhá několika bažinami, řekou atd. K tomu prosincové počasí a další kanadské dobrodružství je na světě. Pořadatelé v propozicích uváděli pro běžce orientační závodní čas jako zhruba jejich silniční půlmaratonské maximum. To se mi na 16 km nechtělo věřit, nicméně sobotní závod jim dal za pravdu.

Na startu se sešlo necelých 150 prosincových odvážlivců, konkurenci zajišťovali atleti a triatleti z UVic. Od startu samozřejmě brutální tempo, takže jsem čelo nechal běžet a těšil se do pořádného terénu a kopců. Bylo mi divné, že jsem jediný v čelní skupině v dlouhých elasťákách (hlavně kvůli kolenu), brzo jsem zjistil proč. „Epic puddles“ opravdu dostály svému názvu a nebylo jich pár, ale ve výsledku asi 20-30, některé po pás hluboké. Moje elasťáky byly rázem asi o kilo těžší, po pás mokré. Běh v takové bažině opravdu běh moc nepřipomíná. Při náběhu do každé z nich jsem se bál hlavně o kotníky, nicméně závod jsem si dost užíval. Krásné kopcovaté traily střídaly právě bažiny a proto závod neuvěřitelně utíkal, rozhodně trochu něco jiného, než jakýkoliv nudný silniční závod. Trochu jsem tušil, že mě Patrick tentokrát porazí, přece jen v tvrdém terénu je lepší, hlavně v sebězích.

První dva, tři kilometry jsme běželi společně kolem cca patnáctého místa, nicméně když začaly velké bažiny, tak jsem nechal Patricka běžet, s mým kolenem jsem prostě do těch bažin tak rychle lítat nemohl. Na pátém kilometru se běželo asi 300 metrů po kotníky regulérní řekou, takže jsem přestal řešit mokré kalhoty/boty a těšil se na 7. km, kdy mělo začít stoupání na Mt. Stewart. Na necelém kilometru 250 výškových metrů, paráda. Moje soutěživost pookřála, když jsem v prudkém skalnatém stoupání před sebou uviděl Patricka a Darrena, oba přešli do chůze v místě, které jsem já byl schopný běžet. To mi dodalo síly a po několika minutách jsem je „doběhl“, i když rozdíl mezi během a chůzí v tak prudkém stoupání byl minimální. Ze srandy jsem na Patricka křikl, ať přestane trekovat, že tohle by měl být schopný běžet, a to jsem neměl dělat. Od té doby jsem ho totiž už neviděl. Vrchol jsem překonal v těsném závěsu za Patrickem a Darrenem, v následujícím dvoukilometrovém skalnatém seběhu jsem ale dostal od Patricka, hádám aspoň 2-3 minuty. I když jsem musel šetřit koleno, tak jsem si technický seběh neuvěřitelně užíval… Poslední kilometry do cíle skvěle utíkaly a já sbíral jednoho soupeře za druhým, hlavně několik silničních atletů, kteří vytuhli v terénním stoupání. Asi na 14. kilometru jsem konečně doběhl Darrena, který se ovšem nevzdal a poslední dva kilometry mi nedal zadarmo. Já jsem jen doufal, že v těhle rychlejších pasážích doběhnu Patricka, ale ten si můj skalp ujít nenechal a nakonec mi dal 90 sekund. V cíli jsem kroutil hlavou nad výsledným časem 1:15:02, pravý terénní závod. Nakonec to stačilo na 11. místo ve slušné konkurenci.

Naše nadšení ze závodu umocnila pozávodní after party v přilehlé hospůdce, kde k našemu překvapení bylo pivo i luxusní občerstvení ve stylu „all-you-can-eat“ v ceně závodu. Rozhodně jsme tak s Patrickem s naším apetitem oba získali startovné 30 $ zpět a k tomu skvělé závodní zážitky! A o pár hodin později už následovala zase knihovna …

V pondělí jsem potom napsal poslední zkoušku a hned se sbalil za dalším velkým dobrodružstvím. Můj kanadský život jsme s Patrickem zakončili několika dny v největších horách na Vancouver Island – zimních Strathcona Mountains. O tom ale zase až příště. Hezký předvánoční čas všem!

PS: Bohužel jsem s sebou neměl foťák, takže jsem tentokrát alespoň přidal pár fotek z webu.