Keep Moving

Přiznám se, že po poslední pondělní zkoušce jsem byl celkem unavený, takže se mi hned za pár hodin do další akce zase tolik nechtělo. Nicméně poslední týden v Kanadě bylo třeba pořádně využít a proto jsme měli v plánu s Patrickem hned v úterý brzo ráno vyrazit na náš poslední „roadtrip“ – tentokrát do nejvyšších hor na ostrově Vancouver Island – Strathcona Mountains.

Původní plán bylo zkombinovat ve třech, čtyřech dnech skialpinismus, běh, lyže i sněžnice. Nicméně Mt. Washington, největší lyžařské středisko na ostrově, kvůli „nedostatku“ sněhu ještě nemělo otevřeno. Když jsme do hor dojeli, tak jsem se musel pousmát tomu nedostatku – všude nad 1000mnm leželo alespoň půlmetru luxusního sněhu, v ČR by všechny svahy byly otevřeny. Nicméně tady jsou sjezdovky dost prudké a skalnaté, proto musí počkat na více sněhu. To nám tedy mírně omezilo možnosti s backcountry lyžováním, na trekování, sněžnice a lezení. Ale i tak jsme si sněhu ve vyšších polohách nakonec užili opravdu dost.

Den první: Mt. Arrowsmith (1820 m.n.m.)

Poté, kdy jsme opustili myšlenku na skialpy (nahoru po svých na lyžích, dolů sjezd), jsme se rozhodli, že cestou do hlavní části Strathcona Mountains, města Courtenay, navštívíme ještě jednou přístav Port Alberni a hlavně Mt. Arrowsmith, se kterou jsme měli z minulého pokusu „nevyřízené účty.“ Problém byl v tom, že přístupové cesty jsou na Arrowsmith aktuálně „oficiálně“ zavřené kvůli těžbě dřeva. O těžbě dřeva jsem se asi v žádném blogu nezmínil – což je chyba. Britská Kolumbie (BC) má opravdu štěstí na přírodní zdroje, jak na ropu, tak i na dřevo. Většina obyvatelstva BC tak žije právě z těchto zdrojů. BC má těžbu dřeva dost promyšlenou, všechny úseky, které se vytěží, se v průběhu několika let znovu obnoví. Mimochodem „tree planting“ je v Kanadě dost výdělečná brigáda – něco jako sběr malin či ovoce v Evropě, akorát více náročná na vytrvalost a mnohem lépe placená. Většinou to dělají sportovci, škoda že jsem o tom nevěděl před pár lety. Patrick si tak vydělával třeba i 500 $ denně.

To jsem trochu odbočil – při výstupu na Arrowsmith jsme se úspěšně vyhnuli těžařům a nic, kromě větru a ledu, nám nebránilo v tom tentokrát „pokořit“ vrchol. Vzali jsme to jako vždy sportovně, já jsem trochu bojoval s nachlazením, takže mi Patrickovo tempo dávalo celkem zabrat. Na 3.5 km 1000 1050 výškových metrů, to jsou slušné hodnoty. Bohužel na počasí jsme tentokrát štěstí neměli – mlha, vítr a viditelnost cca na 2 metry. Ve vyšších partiích lehké lezení, i přes pár ledových částí jsme to ale dali bez maček, které jsme pro jistotu měli v batohu. Dle průvodce nahoru 3 hodiny, 2 hodiny dolů. Naším tempem v zimních podmínkách to znamenalo 1:50 nahoru a 1:15 dolů. Nahoře jsem několikrát přemýšlel, že ty mačky nasadím, ale v té vánici a zimě jsem na to neměl trpělivost. Cestou dolů jsme se trochu obávali těžařů, naštěstí to ale už zabalili a nám se tak naskytla příležitost prozkoumat čerstvě vytěžený pás lesa, zajímavé.

O pár hodin později jsme již seděli v teple hostelu v Courtenay, kde se sešla opravdu zajímavá skupina lidí, drtivá většina lyžaři a snowboarďáci čekající na otevření sezóny na Mt. Washington. Mnozí z nich takhle cestují po světě po lyžařských střediscích již několik let, vydělávají si jako instruktoři a zbytek času si užívají… Zajímavý život.

Den druhý: Pokus o zimní výstup Mt. Albert Edward (2093 m.n.m.) za jeden den

Na druhý den jsme měli ambiciózní plán pokusit se o výstup asi nejznámější hory na ostrově, Mt. Albert Edward. Většina lidí nám tvrdila, že nemáme šanci dosáhnout vrchol v jednom dni v zimě. Jedná se o cca 32-35 km trek, který je dle průvodce náročný v jednom dni i v létě. Dle průvodce většinou na těžko ve 2-3 dnech. My jsme si ale na vrchol věřili. Budíček na 5:30 a ještě za tmy jsme vyrazili do metrových závějí na sněžnicích, v batohu mačky a cepíny pro vrcholové partie. Hned první komplikace přišla na parkovišti, kde jsme s autem zapadli do závěje, naštěstí nám v přilehlé chatě půjčili lopaty a po pár minutách snahy jsme se z toho „vyhrabali.“ Pokud by vše šlo dobře, tak jsme počítali cca s 10-13 hodinovým výstupem a sestupem. Během několika hodin jsme se skrz hluboký sníh prošlapali zhruba do půlky výstupu a začali jsme být ohledně vrcholu optimističtí, zvláště poté kdy jsme narazili na stopy jiného borce na sněžnicích v protisměru, což nám následující kilometry dost urychlovalo cestu. Mysleli jsme si, že bivakoval u Circlet Lake, které leží přímo pod vrcholovým hřebenem Albert Edward.

Bohužel – o pár desítek minut později jsme se opět přesvědčili, jak jsou hory v zimě zrádné. Žádný jiný horolezec na sněžnicích tam před námi totiž nebyl – v mlze a hlubokém sněhu jsme zabloudili, udělali kruh a vraceli se po vlastních stopách k jezeru Helen McKenzie! Neuvěřitelné, byli jsme pěkně zklamaní a naštvaní sami na sebe.

Náladu nám pozvedla Sonia – na skialpech sledovala naše stopy a v dobrém se naší chybě vysmála. Zašli jsme se tak cca 10 km a ztratili několik hodin, vrchol tedy už nepřipadal v úvahu. Sonia nám tak alespoň poradil, že máme stále šanci ten den dosáhnout Cruickshank Canyonu, odkud by s trochou štěstí mohly být i v mlze skvělé výhledy. To se nám o několik hodin později skutečně podařilo a štěstí se na nás usmálo.

Jen na několik minut se obloha otevřela a my jsme tak na chvilku uviděli okolní štíty Strathcona Mountains. Cesta zpět byla už jen bojem se sněhem, mlhou, zimou a později i tmou – naštěstí jsme následovali vlastní stopy, takže jsme po cca 30 kilometrech na sněžnicích a 9 hodinách treku zdárně dorazili zpět k autu. Pro mě to poslední hodiny byl hlavně boj s mými vypůjčenými botami, moje paty a kotníky to ale dost odnesly. I když jsme tedy vrchol Mt. Albert Edward nepokořili, tak jsme zažili další velký den v horách a z hor si odnesli mnoho nových zkušeností.

Den třetí: Mt. Becher (1385 m.n.m.) aneb déšť i sníh během pár hodin

Ani třetí den se na nás s počasím ve Strathcona Mountains neusmálo štěstí. Město Courtenay u moře nás přivítalo prudkým deštěm. Po náročném předchozím dni jsme si tak přispali a v plánu měli pouze Mt. Becher, 12-13 km klasickou sněžnicovou trasu s převýšením cca 700 metrů. Z parkoviště jsme vyrazili po pár minutách zcela promoklí, naštěstí s přibývajícími metry se prudký déšť změnil na husté sněžení. I poslední den byla viditelnost jen pár metrů, takže nám místo hor a okolních výhledů dělal radost jen sportovní výkon. Dle průvodce na sněžnicích tam 3 hodiny, zpět 2 – pro nás 1:45 nahoru a 1:20 dolů, paráda. Ke konci jsme teda byli po pás promoklí, ale šťastní za další den v horách. V prudších pasážích závěrečný sjezd dolů v prašanu byl i přes mlhu za odměnu.

Následovala už jen „povinná“ zastávka v Tim Horton’s na kafe a donut, což už je takový kolorit našich horských akcí s Patrickem a potom 300 km „domů“ vstříc posledním pár dnům ve Victorii.

Já jsem byl hlavně rád, že jsem poslední hory v Kanadě přečkal ve zdraví a můžu se tak pomalu začít těšit na cestu domů a Vánoce! Kanadské hory i Patrick mi budou ale v ČR chybět.