Keep Moving

Tak jsem se po roce opět vydal na jeden z nejtěžších běžeckých závodů u nás, Perun Skymarathon. Na rozdíl od minulého roku jsem měl dost potrénováno a tak jsem do závodu šel s mnohem vyššími ambicemi než minulý rok. Jak to tak bývá, tak ty největší zážitky nejsou zadarmo. Zažil jsem toho v sobotu během těch 5 hodin závodu skutečně hodně, a tak jsem se teď s odstupem pár dnů rozhodl tyhle brutální zážitky a nové zkušenosti nějak shrnout a podělit se o ně s ostatními.

Stejně jsem po návratu z Kanady původně zamýšlel jednou za čas v blogu pokračovat. Je to celkem fajn nástroj, jak si ukládat zážitky na stáří. Nicméně letošní jaro je tak hektické, že jsem to prostě ještě nestihl. Myslím ale, že Perun je důstojná příležitost zase jednou rozvířit tiché bloggerské vody. Jak probíhal samotný závod, jsem popsal v reportáži pro SvetBehu.cz, zbývá tedy už jen „v krátkosti“ popsat, co jsem těch 5 hodin vlastně prožíval.

Pro ty z vás, kteří četli v názvu „maraton“, uvedu pro začátek pár čísel, která vám stejně asi moc neřeknou. Perun je sice maraton, ale do cíle nastoupáte 3200 výškových metrů a seběhnete dalších 2700. To je už slušná statistika, která i těm nejtvrdším borcům alespoň na pár dní tělo rozseká. Kromě toho, že do kopce se „běhá“ zásadně po černé sjezdovce, popřípadě na laně nebo lesním průsekem, v seběhu korytem řeky si také moc neodpočinete. Náročností si Perun i přes absenci velkých hor nezadá s alpskými skymaratony. Jen ty okolní štíty chybí… Ale abych si nestěžoval, tyhle věci děláme všichni dobrovolně. Přece jen zážitek v cíli, kdy se většina závodníků vydá na pokraj svých sil, jen tak nezažijete. A je jedno, jestli doběhnete v první desítce nebo v závěru páté stovky, výrazy v obličeji po proběhnutí cílem jsou většinou stejné.

To jsem trochu zafilozoval a vlastně jsem ještě nic faktického nenapsal. K těm ambicím – od ledna jsem si držel průměr 300 km/měsíc, v zimě jsem k tomu přidal dalších 500 km na lyžích, plus bazén, no prostě jsem se cítil dobře. Před tím jsem točil celý podzim v Kanadě taky slušně. V dubnu mi to překvapivě běhalo i na kratších závodech. Po 3. místě na 35 km Horské výzvě v Jeseníkách s Tomem (Tome díky za fajn závod), kterou jsem absolvoval tréninkovým tempem, jsem se na Perun fakt hodně těšil.

Víkend před Perunem jsem si ještě střihl 3. místo na 6km kopcovatém závodu v Kamence v Brně (21:40) a pak už jen počítal dny a cpal do sebe vitamíny, aby nepřišla „předzávodní rýmička“. V sobotu vstáváme hodně před 5 ranní, abychom to ze Žďáru na start stihli. Přece jen Perun se odehrává v beskydské části u Polska, doslova na konci světa.

Bum, 9:30 start, letos téměř 2x víc lidí (přihlášeno necelých 650) a tak rozbíhám vepředu.

1. Cíl – pod 5:00 – minulý rok jsem šel 5:20 čtyři měsíce po natržení vazů v kotníku, to by mělo jít.
2. Cíl – doběhnout v elitní 50, prvních 50 totiž získává Buff z limitované edice. Krom toho to zní dobře. Konkurence je ale fakt velká, asi 20 míst je už předem „zabraných“ známými jmény.

První sjezdovka na vrchol Javorový – na prvních dvou kilometrech stoupáme asi o 500 výškových metrů. Pěkný, do kopců si věřím, bohužel asi až moc. Nahoře jsem s borcema, o kterých vím, že jsou objektivně někde jinde. V následujícím seběhu samozřejmě dostávám na zadek, i tak první občerstvovačkou na 6. km probíhám o 3 minuty rychleji (!!!) než minulý rok. Následuje první brutální úsek, totální bahnitá stojka s lanem, kde se vyválí snad každej (video zde).

Následuje další stoupání na Velký Javorový, kde poprvé cítím, že moje „stoupací“ nohy nejsou, co normálně. Vzpomínám, jak jsem si před 3 týdny na pohodu hopsal v Jeseníkách a snažím se nic si nepřipouštět. Následuje asi nejnebezpečnější úsek trati, seběh korytem řeky plný šutrů, bahna, vody atd. Kotníky brečí. Občerstvovačkou v Řece probíhám a jdu rovnou do stoupání na sjezdovku Prislop (na 1 km délky nastoupáte 360m), kde jsem měl původně v plánu to rozbalit. Tady jsem se minulý rok ještě smál. No, letos to spíš balím. Sjezdovkou jsem se vyškrábal ještě se ctí, následující extrémně prudký seběh pod lanovkou, mě ale už nadobro rozsekal. Na takový seběhy jsem prostě “malej magor.” Na občerstvovačce na mne čeká taťka a brácha Marťa (moc díky oběma za servis, ale hlavně za podporu), tak se snažím vypadat „v pohodě“. Prý to na mě ale poznali – buď totálně zkapu a vzdám nebo zabojuju a nějak dokončím. Hlavní občerstvovačkou v Řece i přes krizi probíhám o 10 minut (!!!) rychleji než minulý rok, ale cítím, že to bude bolet. Hrozně se mi motá hlava, je mi fakt blbě.

Tak nějak setrvačně pokračuju dál, nicméně slibně rozběhnutý závod bere za své. Z původní pozice mezi 30. až 40. místem (ti vepředu jsou fakt rychlí!) klesám a klesám. Chodím i úseky, kde bych prostě měl běžet.

Nevím, jak dlouho moje krizovka trvala, každopádně mi bylo fakt špatně. Asi hodinu jsem nemohl nic sníst, motala se mi hlava atd. Kromě toho mě ale nohy do kopců prostě tentokrát nepodržely, na což jsem většinou zvyklý… Jakmile jsme se ale dostali na hřeben Šindelná, tak přišlo tolik očekávané znovuzrození. Celý hřeben se totiž běžel v blátě místy až po kolena hlubokým. A to se mi líbí! Postupně jsem začal sbíhat jednoho soupeře za druhým, až můj „běh“ skutečně během začal být! Narval jsem dva gely naráz, a pokračoval ve spanilé jízdě. Před dlouhým klesáním k poslední velké občerstvovačce v Tyře mi borci na hřebeni hlásili, že jsem něco kolem 65. místa. Od té chvíle se moje hlava konečně opět přepnula do bojovného módu a začal jsem počítat soupeře s vidinou první padesátky.

V předposledním stoupání na Ostrý jsem si byl jistý, že už se na hraně padesátky skutečně pohybuju, nicméně následně čekal nejdelší seběh na trati, asi 5 km dolů do Oldřichovic. V sebězích obecně na závodech hodně dostávám. Pustit to ale po 35 km dolů tempem 3/km, na to prostě nemám. Takže jsem se snažil v seběhu ztratit co nejméně a těšil se na závěrečné stoupání zpět k chatě Javorový.

To poslední stoupání už bylo trochu vydřené, naštěstí krizí jsem prošel v dřívější fázi závodu, takže jsem věděl, že to prostě nějak doklepu. Pohyboval jsem se groteskně pomalu, o to záhadnější bylo, že jsem se zjevně pohyboval rychleji než někteří další soupeři. Prostě po 40 km tímhle terénem s takovým převýšením, je rozsekanej každej. Dokládá to i fakt, že někteří borci, kteří běželi o bednu, v tom posledním stoupání taky pěkně odešli.

Téměř u finální malé sjezdovky, po které se minulý rok běželo již do cíle, nás Maky (hl. pořadatel) letos zavedl po vrstevnici a lesní silnici (pro mě nepochopitelné) k poslední výzvě – extrémnímu stoupání, které nazval Grande Finale. Na 400 metrech nastoupáte 125 výškových metrů, což znamená, že většina závodníků se tímhle stoupáním doslova proplazila. Já jsem to vyšel se ctí, i díky taťkovi, který mne nahoře dost povzbuzoval a volal, že jsem kolem 45. místa a jdu si pro elitní50 a Buff. Tak jsem to nějak doklepal, nakonec jsem si dokonce ještě v závěru horského maratonu zasprintoval. V cíli jsem ale stejně jako mnozí další šel neovladatelně rovnou k zemi.

Celkově tedy 45. místo a čas 5:14. Na to, čím jsem si během toho závodu prošel, kdy jsem regulérně zvažoval už v Řece, že to zabalím, hodnotím hlavně umístění v takové konkurenci dobře. Čas je pro mne trochu zklamáním, ale s aktuálním životním stylem (práce+škola+trénink, málo spánku…) asi víc nemůžu chtít. I tak je to oproti loňsku na objektivně mnohem těžší trati zlepšení 6 minut. Jsem rád hlavně za to, že jsem to hlavou vybojoval a od té Šindelné běžel už fakt celkem dobře. Nebýt té krize, mohl být čas pod těch 5 hodin, ale na to se historie neptá. Umístění a bojovnost tedy ok, výkon už horší, ale tak to prostě je. Každý den je jiný, někdy se daří, někdy ne.

I přes to, že se najdou tací, kteří závod nechtějí srovnávat s Alpami, realita je taková, že v ČR se prostě logičtější „skyrunningová“ trať s takovými parametry nepostaví. Samotná trasa se krásou rozhodně s Alpami či Pyrenejemi srovnávat nemůže, náročností ale ano. Bonus je dokonalá organizace, která se skutečně snaží! Díky.

Pozitivní hlavně je, že nohy vypadají ok, takže se už teď můžu těšit na Akademické MČR na Valašském Hrbu (30 km), bikové AMČR v Novém Městě (53 km; hádám, že budu sedět tak potřetí letos na kole), ale hlavně na Dolomites Skyrace, kde si konečně užiju toho pravého skyrunningu!

Délka: 41,5 km / 3200 m+/ 2700m-

Čas: 5:14

Fotogalerie: http://borikovo.rajce.idnes.cz/

Kompletní fotogalerie bráchy Martina najdete na Světbehu.cz

Za ostatní fotky v blogu díky Samovi Strakovi a studentům ze Střední škola polygrafie Český Těšín.