Keep Moving

Hned v lednu po návratu z Kanady mi bylo jasné, že letošní rok ani zdaleka nebude tak cestovatelský jako ten minulý. Proto jsem se dost spontánně rozhodl splnit si pro změnu jeden ze sportovních snů – zúčastnit se nějakého závodu ze světové skyrunningové série. Jeden z mých nejoblíbenějších je ten v Dolomitech, kde se vybíhá krásnou tratí z Canazei na třítisícovou Piz Boé (3152) a druhým skalnatým údolím zase zpět. Ve startovném boty La Sportiva, chytám volné místo a už není cesty zpět!

Jaro bylo tréninkově až podezřele skvělé, takže se logicky muselo něco přihodit. Na konci května jsem v 60 km/h měl těžký pád na bikových závodech, takže poslední měsíc před Dolomites Skyrace nic moc. Každopádně jsem to jakžtakž rozběhal a do Dolomit jel alespoň bez jakýchkoliv ambic, prostě si jen užít vysněnou atmosféru světových závodů.

Nejlepší ale bylo, že jsme s Anďou spojili Dolomites Skyrace s cestováním a bylo to nakonec asi mých nejlepších 10 dních na cestě v životě. Opět jsem se přesvědčil, že člověk nemusí slízat kanadské Rocky Mountains nebo se potit v indickém vlaku. Zážitky a zkušenosti čekají většinou přímo za dveřma!

Podnikli jsme takový alpský roadtrip – postupně projeli Rakousko, Lichtenštějnsko, Švýcarsko a Itálii. V Rakousku jsme zažili Andinu první 12tihodinovku na horách, Hoher Kalmberg nás celkem potrápil. V Salzburgu trochu kultury a památek, Innsbruck opět horská paráda (ověřil jsem si, že je to fakt hodně dobrá oblast pro život) a už jsme byli v Lichtenštějnsku. Divný pocit koukat z vyhlídky na pár kilometrech na celý stát. Hlavní město Vaduz je záležitost tak na 2-3 hodiny, hory nad Malbunem jsou ale skvělé! Spaní nad serpentinama v Gaflei (1500 mnm) parádní. Další den skvělý výstup na Galinakopf (2200) jsem já (zatímco Anďa vařila skvělou večeři) doplnil večerním výběhem na Schoenberg (2100) – cítil jsem, že forma je dobrá (nahoru 42:50, dolů 30‘). Nejlepší ale bylo, že během těch cestovních dní jsem na svůj první závod se světovou horskou špičkou vůbec nemyslel.

Z Lichtenštejnska jsme už pokračovali skrz švýcarské Alpy, bikové Lenzerheide, Albulapass, Berninapass, monumentální pohledy na Piz Berninu (4000), Livigno, až na cyklistické Passo Stelvio (2700) a další legendární alpské průsmyky hemžící se cyklisty, motorkáři, karavany a auty.

O den později už stanujeme v Dolomitech přímo pod Marmoladou. V Dolomitech už jsem byl víckrát a pořád platí, že jsou to pro mne asi nejoblíbenější hory vůbec. Možnost zazávodit si právě v Dolomitech se světovou špičkou byl opravdu sen. V pátek vyrážíme s Anďou na její první třítisícovku – Piz Boé, kam se při závodě vybíhá z údolí. Získal jsem k trati respekt, ale zároveň se neuvěřitelně těšil! Den před závodem ještě podnikáme výlet přes Passo Falzarego do Cortiny d’Ampezzo a večer ještě povinný klus a kotel těstovin s pestem a parmazánem :-)

Co se mi na Canazei fakt líbilo je, že celé městečko, vlastně celá oblast, závodem fakt žije. Lidé buď fandí v ulicích nebo jsou od rána na hoře a podporují závodníky. Neuvěřitelná atmosféra, město plné horských běžců… paráda.

Dolomites Skyrace = 22 km/1800m+ … terén, který v ČR nenatrénuješ

Ráno před závodem si dáváme s Anďou povinnou italskou kávu a já už se pomalu řadím na start. Musím poděkovat A, že tam se mnou byla a všechno to se mnou prožívala – vzhledem k tomu, že v pátek šla Piz Boe z Passo Pordoi, tak těch 900 bláznů na startu v Canazei asi úplně nechápala :)

V ČR na Perunovi (což je sice parametrově „skyrunning“, ale terén ani kopce alpským závodům moc neodpovídají) se mi zas tak moc nedařilo, tak jsem doufal, že v Dolomitech zúročím zkušenosti z velkých hor a nadmořské výšky v USA a Kanadě.

Po startu probíháme uličkami horského městečka a hned nabíháme do sjezdovek, po kterých se postupně stoupá na Passo Pordoi (2200). Většina běžců si trekové hole nechala vyvézt až na Pordoi, já jsem je vzal od startu a nelitoval jsem. S holema umím a i z Canazei na Pordoi to bylo na 6ti kilometrech nějakých 750 výškových metrů.

Od startu jsem běžel kousek za skupinou nejlepších světových žen, za Emelii Fosberg a spol. S tou běželi i Češi Tom Maceček, Dan Rubič a další, ale věděl jsem, že nej ženy půjdou pod 2:30, tak jsem si je nechal trochu odběhnout a celé stoupání šel svým tempem. Vyplatilo se, na Passo Pordoi jsem úplně v pohodě a těším se do legendární skalní stěny na Forcella Pordoi.

Úsek Passo Pordoi – Forcella Pordoi vystihují snad jen čísla – na 2 kilometrech nastoupáte 600 výškových metrů! Paráda, kolem 2500 m.n.m. mám krátkou krizi, ale i tak dál předcházím soupeře. Na Forcella Pordoi byl časový limit 1:50 – pomalejší běžce stahovali z trati. Já probíhám v první stovce za 1:14, paráda. Do kopce se mi fakt daří, a nadmořská výška mně zatím nevadí, prudké kopce i výšku znám z Kanady. Na Forcella Pordoi panuje neuvěřitelná atmosféra, hraje muzika, všude fanoušci, speaker hlásí moje jméno – občerstvuju, nechávám dobrovolníkům hole, protože přichází pár lezeckých úseků a brutální seběh.

Posledních 300 výškových metrů na vrchol Piz Boé se mi jde skvěle, Adam z ČR mi těšně před vrcholem hlásí, že jsem pátý nejlepší z Čechů a ostatní jsou kousek přede mnou. Před vrcholem předbíhám Toma Bystřického, tak jen v hlavě přemýšlím, jak rychle mě v seběhu sejme.

Nakonec to bylo přesně, jak jsem předpokládal – až na vrchol Piz Boé (3152 m.n.m.) jdu skvělý závod, jsem kolem 70.-80. místa, což jsem fakt nečekal. Ale ten seběh… namotivovaný úspěšným výstupem to skalnatým terénem pouštím, ale je mi jasné, že to bude bolet. Pro představu – na 12 kilometrech seběhu údolím Val Lasties běžci musí o těch 1800 výškových metrů, co před tím tvrdě vyběhli, klesnout zpět do Canazei. A to po výběhu do 3 tisíc alpským terénem fakt bolí.

Obecně jsem v sebězích pomalejší, ale tady i vzhledem ke zraněním z květnových biků nohy trpí. Postupně mě předbíhá zbytek elitních žen ze Salomonu a La Sportivy, které znám z videí a další a další Italové a Španělé, kteří na skále doslova tančí. Jako vidět Itala, jak se jednou rukou drží na skále řetězu a se zbylým tělem sliduje po skále v rychlosti asi 3‘/km je fakt zážitek, já ale nejsem sebevrah.

I tak se ale snažím zaběhnout doslova životní závod. Nad námi helikoptéra a já samozřejmě ztrácím koncentraci – a už řvu poprvé bolestí. Odneslo to zraněné koleno z biků, zase teče a hlavně ruka, o kterou se bojím, jestli nebude zlomená. Brečet se nehodilo, tak prostě řvu a už mě zvedají italští soupeři gestikulující na helikoptéru. Křičím, že ne, že chci pokračovat a tak parodií na běh pokračuju. Technická místa ale už scházím pěšky, a chci se dostat prostě jen dolů.

To se nakonec daří, i když to bolí. Poctivě běhám serpentiny – hlavně pro to, že kamenitým kaňonem šusem, jak běhají Italové, se prostě bojím. Ztrácím další místa, ale jak jsme níže na lesních trailech, chytám druhý dech a v podstatě zapomínám na ruku i koleno. Na mokrém dřevěném mostku to ještě jednou položím na zem, abych si vymaloval i druhý bok těla a už vbíhám do Canazei zaplněného fanoušky. Koukám na hodinky, poslední metry a už hledám očima Anďu. Neuvěřitelné – bude to pod 2:45!

Po tom skvělém týdnu cestování mi fakt ani nešlo o čas či umístění, jen jsem se prostě těšil na pohyb v horách, jak to mám rád – krásné Dolomity a rychlé tempo. Nakonec doběhlo v limitu (4 hodiny 15 minut) cca 720 běžců, já 126. místo – prostě paráda. Do Dolomitů se určitě vrátím, třeba už příští rok. Ten závod mi přirostl k srdci, nejen krása trati a hor okolo, ale hlavně atmosféra, diváci atd.

Kdyby nebylo toho seběhu tak se to mohlo blížit i 2:30, aspoň mám co zlepšovat do příštích let. Z Canazei (1450) na vrchol Piz Boé (3152) jsem vyběhl za 1 hodinu a 36 minut, což vypadá fakt slušně. O to vtipnější je seběh (1:08), kde jsem od Italů fakt dostal. I tak ale čas i umístění beru všema deseti!

Po závodě sedíme s ostatníma Čechama, užíváme atmosféru a s rukou hledám doktora. V lékařským stanu nejsem zdaleka jediný, jen z Čechů se potlouklo hodně kluků. Ruka ale snad zlomená není, tak si s Anďou dáváme do nosu, italskou kuchyni milujeme a po 10 dnech na cestě Alpami už nás čeká jen 800 km domů vstříc realitě života! Už jen projet asi 50km bouřkou za Brennerem a o pár hodin později jsme doma…