Dolomites Skyrace 2015 – z údolí naplno do 3000 mnm a zase zpět.

Hned v lednu po návratu z Kanady mi bylo jasné, že letošní rok ani zdaleka nebude tak cestovatelský jako ten minulý. Proto jsem se dost spontánně rozhodl splnit si pro změnu jeden ze sportovních snů – zúčastnit se nějakého závodu ze světové skyrunningové série. Jeden z mých nejoblíbenějších je ten v Dolomitech, kde se vybíhá krásnou tratí z Canazei na třítisícovou Piz Boé (3152) a druhým skalnatým údolím zase zpět. Ve startovném boty La Sportiva, chytám volné místo a už není cesty zpět!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Luxus v Lichtenštejnsku.

Jaro bylo tréninkově až podezřele skvělé, takže se logicky muselo něco přihodit. Na konci května jsem v 60 km/h měl těžký pád na bikových závodech, takže poslední měsíc před Dolomites Skyrace nic moc. Každopádně jsem to jakžtakž rozběhal a do Dolomit jel alespoň bez jakýchkoliv ambic, prostě si jen užít vysněnou atmosféru světových závodů.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Galinakopf (2200), Lichtenštějnsko

Nejlepší ale bylo, že jsme s Anďou spojili Dolomites Skyrace s cestováním a bylo to nakonec asi mých nejlepších 10 dních na cestě v životě. Opět jsem se přesvědčil, že člověk nemusí slízat kanadské Rocky Mountains nebo se potit v indickém vlaku. Zážitky a zkušenosti čekají většinou přímo za dveřma!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Albulapass, Švýcarsko

Podnikli jsme takový alpský roadtrip – postupně projeli Rakousko, Lichtenštějnsko, Švýcarsko a Itálii. V Rakousku jsme zažili Andinu první 12tihodinovku na horách, Hoher Kalmberg nás celkem potrápil. V Salzburgu trochu kultury a památek, Innsbruck opět horská paráda (ověřil jsem si, že je to fakt hodně dobrá oblast pro život) a už jsme byli v Lichtenštějnsku. Divný pocit koukat z vyhlídky na pár kilometrech na celý stát. Hlavní město Vaduz je záležitost tak na 2-3 hodiny, hory nad Malbunem jsou ale skvělé! Spaní nad serpentinama v Gaflei (1500 mnm) parádní. Další den skvělý výstup na Galinakopf (2200) jsem já (zatímco Anďa vařila skvělou večeři) doplnil večerním výběhem na Schoenberg (2100) – cítil jsem, že forma je dobrá (nahoru 42:50, dolů 30‘). Nejlepší ale bylo, že během těch cestovních dní jsem na svůj první závod se světovou horskou špičkou vůbec nemyslel.

Po pár dnech v Alpách jako doma :-)
Po pár dnech v Alpách jako doma :-)

Z Lichtenštejnska jsme už pokračovali skrz švýcarské Alpy, bikové Lenzerheide, Albulapass, Berninapass, monumentální pohledy na Piz Berninu (4000), Livigno, až na cyklistické Passo Stelvio (2700) a další legendární alpské průsmyky hemžící se cyklisty, motorkáři, karavany a auty.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

O den později už stanujeme v Dolomitech přímo pod Marmoladou. V Dolomitech už jsem byl víckrát a pořád platí, že jsou to pro mne asi nejoblíbenější hory vůbec. Možnost zazávodit si právě v Dolomitech se světovou špičkou byl opravdu sen. V pátek vyrážíme s Anďou na její první třítisícovku – Piz Boé, kam se při závodě vybíhá z údolí. Získal jsem k trati respekt, ale zároveň se neuvěřitelně těšil! Den před závodem ještě podnikáme výlet přes Passo Falzarego do Cortiny d’Ampezzo a večer ještě povinný klus a kotel těstovin s pestem a parmazánem :-)

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Andi první třitisícovka, Piz Boé!

Co se mi na Canazei fakt líbilo je, že celé městečko, vlastně celá oblast, závodem fakt žije. Lidé buď fandí v ulicích nebo jsou od rána na hoře a podporují závodníky. Neuvěřitelná atmosféra, město plné horských běžců… paráda.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Začátek stoupání na Forcella Pordoi, dva dny před závodem :-)

Dolomites Skyrace = 22 km/1800m+ … terén, který v ČR nenatrénuješ

Ráno před závodem si dáváme s Anďou povinnou italskou kávu a já už se pomalu řadím na start. Musím poděkovat A, že tam se mnou byla a všechno to se mnou prožívala – vzhledem k tomu, že v pátek šla Piz Boe z Passo Pordoi, tak těch 900 bláznů na startu v Canazei asi úplně nechápala :)

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V ČR na Perunovi (což je sice parametrově „skyrunning“, ale terén ani kopce alpským závodům moc neodpovídají) se mi zas tak moc nedařilo, tak jsem doufal, že v Dolomitech zúročím zkušenosti z velkých hor a nadmořské výšky v USA a Kanadě.

EGLI004

Po startu probíháme uličkami horského městečka a hned nabíháme do sjezdovek, po kterých se postupně stoupá na Passo Pordoi (2200). Většina běžců si trekové hole nechala vyvézt až na Pordoi, já jsem je vzal od startu a nelitoval jsem. S holema umím a i z Canazei na Pordoi to bylo na 6ti kilometrech nějakých 750 výškových metrů.

DSC_1720
Brutální stoupání na Forcella Pordoi. 2 km/+600m

Od startu jsem běžel kousek za skupinou nejlepších světových žen, za Emelii Fosberg a spol. S tou běželi i Češi Tom Maceček, Dan Rubič a další, ale věděl jsem, že nej ženy půjdou pod 2:30, tak jsem si je nechal trochu odběhnout a celé stoupání šel svým tempem. Vyplatilo se, na Passo Pordoi jsem úplně v pohodě a těším se do legendární skalní stěny na Forcella Pordoi.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Úsek Passo Pordoi – Forcella Pordoi vystihují snad jen čísla – na 2 kilometrech nastoupáte 600 výškových metrů! Paráda, kolem 2500 m.n.m. mám krátkou krizi, ale i tak dál předcházím soupeře. Na Forcella Pordoi byl časový limit 1:50 – pomalejší běžce stahovali z trati. Já probíhám v první stovce za 1:14, paráda. Do kopce se mi fakt daří, a nadmořská výška mně zatím nevadí, prudké kopce i výšku znám z Kanady. Na Forcella Pordoi panuje neuvěřitelná atmosféra, hraje muzika, všude fanoušci, speaker hlásí moje jméno – občerstvuju, nechávám dobrovolníkům hole, protože přichází pár lezeckých úseků a brutální seběh.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Not bad!

Posledních 300 výškových metrů na vrchol Piz Boé se mi jde skvěle, Adam z ČR mi těšně před vrcholem hlásí, že jsem pátý nejlepší z Čechů a ostatní jsou kousek přede mnou. Před vrcholem předbíhám Toma Bystřického, tak jen v hlavě přemýšlím, jak rychle mě v seběhu sejme.

_DSC2017
Doslova sjezd z Piz Boé

Nakonec to bylo přesně, jak jsem předpokládal – až na vrchol Piz Boé (3152 m.n.m.) jdu skvělý závod, jsem kolem 70.-80. místa, což jsem fakt nečekal. Ale ten seběh… namotivovaný úspěšným výstupem to skalnatým terénem pouštím, ale je mi jasné, že to bude bolet. Pro představu – na 12 kilometrech seběhu údolím Val Lasties běžci musí o těch 1800 výškových metrů, co před tím tvrdě vyběhli, klesnout zpět do Canazei. A to po výběhu do 3 tisíc alpským terénem fakt bolí.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Hřeben Sella Rondy, uprostřed vrchol Piz Boe. To se celé při závodě přebíhá.

Obecně jsem v sebězích pomalejší, ale tady i vzhledem ke zraněním z květnových biků nohy trpí. Postupně mě předbíhá zbytek elitních žen ze Salomonu a La Sportivy, které znám z videí a další a další Italové a Španělé, kteří na skále doslova tančí. Jako vidět Itala, jak se jednou rukou drží na skále řetězu a se zbylým tělem sliduje po skále v rychlosti asi 3‘/km je fakt zážitek, já ale nejsem sebevrah.

colore (7 di 15)

I tak se ale snažím zaběhnout doslova životní závod. Nad námi helikoptéra a já samozřejmě ztrácím koncentraci – a už řvu poprvé bolestí. Odneslo to zraněné koleno z biků, zase teče a hlavně ruka, o kterou se bojím, jestli nebude zlomená. Brečet se nehodilo, tak prostě řvu a už mě zvedají italští soupeři gestikulující na helikoptéru. Křičím, že ne, že chci pokračovat a tak parodií na běh pokračuju. Technická místa ale už scházím pěšky, a chci se dostat prostě jen dolů.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Češi v cíli.

To se nakonec daří, i když to bolí. Poctivě běhám serpentiny – hlavně pro to, že kamenitým kaňonem šusem, jak běhají Italové, se prostě bojím. Ztrácím další místa, ale jak jsme níže na lesních trailech, chytám druhý dech a v podstatě zapomínám na ruku i koleno. Na mokrém dřevěném mostku to ještě jednou položím na zem, abych si vymaloval i druhý bok těla a už vbíhám do Canazei zaplněného fanoušky. Koukám na hodinky, poslední metry a už hledám očima Anďu. Neuvěřitelné – bude to pod 2:45!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
I hory mají své celebrity :-)

Po tom skvělém týdnu cestování mi fakt ani nešlo o čas či umístění, jen jsem se prostě těšil na pohyb v horách, jak to mám rád – krásné Dolomity a rychlé tempo. Nakonec doběhlo v limitu (4 hodiny 15 minut) cca 720 běžců, já 126. místo – prostě paráda. Do Dolomitů se určitě vrátím, třeba už příští rok. Ten závod mi přirostl k srdci, nejen krása trati a hor okolo, ale hlavně atmosféra, diváci atd.

Kdyby nebylo toho seběhu tak se to mohlo blížit i 2:30, aspoň mám co zlepšovat do příštích let. Z Canazei (1450) na vrchol Piz Boé (3152) jsem vyběhl za 1 hodinu a 36 minut, což vypadá fakt slušně. O to vtipnější je seběh (1:08), kde jsem od Italů fakt dostal. I tak ale čas i umístění beru všema deseti!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Sestup z Piz Boe směrem na Passo Pordoi a Marmoladu, Dolomity stojí za to…

Po závodě sedíme s ostatníma Čechama, užíváme atmosféru a s rukou hledám doktora. V lékařským stanu nejsem zdaleka jediný, jen z Čechů se potlouklo hodně kluků. Ruka ale snad zlomená není, tak si s Anďou dáváme do nosu, italskou kuchyni milujeme a po 10 dnech na cestě Alpami už nás čeká jen 800 km domů vstříc realitě života! Už jen projet asi 50km bouřkou za Brennerem a o pár hodin později jsme doma…

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s