Už několik hodin se brodím nad kotníky v promáčených irských pastvinách vstříc vrcholu Devil’s Mother. Společnost mi dělají jen všudypřítomné horské ovce – po lidech, trailech, značených cestách ani památky. Na kost promočený mi na mysl přichází ta hlodavá otázka: „Mám tohle za potřebí? Co to tady zas dělám?“ I takové bylo moje letošní irské dobrodružství. Ale nebylo to jen o běhání – za 8 dní jsem projel více než 1000 km Irskem, navštívil několik měst, národních parků, hor, stopl 26 aut a potkal hodně zajímavých lidí…
Do Irska jsem se v druhé půlce března vydal hned z několika důvodů. Byla to jedna z mála evropských zemí, kde jsem ještě nebyl. Zatím na Irsko nikdy nezbyl čas, nejsou zde žádné velké hory, je to ostrov a proto nikdy nedostalo prioritu. Tak jsem to chtěl napravit. Čím víc jsem si o Irsku četl, tím víc mne ale tamní příroda lákala. Irsko, to nejsou jen hospody s Guinnessem a nekonečné zelené pastviny. Nachází se zde i několik krásných pohoří, které svým charakterem rozhodně neodpovídají své nízké nadmořské výšce.
Úterý po trase Žďár – Praha – Frankfurt – Dublin – Galway
Po dlouhé době mne také lákalo vyrazit někam úplně sám, jen s malým batohem poznat nový kus země. V úterý brzo ráno jsem tak vyrazil jen s pár nezbytnými kily na zádech vstříc dalšímu dobrodružství. Na cestu jsem si nevybral ideální den – jen chvíli po tom, co jsem prošel kontrolou na pražském letišti, jsem se dozvěděl o útocích v Bruselu. 3 hodiny čekání ve Frankfurtu byly tak ve znamení smutné a nejisté letištní atmosféry.
Cestu jsem dopředu nijak neplánoval a naopak se těšil, že budu flexibilní a alespoň na pár dní opravdu svobodný. Nakonec jsem se rozhodl z Dublinu pokračovat ještě ten večer do města Galway, kde jsem spal v super hostelu sítě Sleepzone. Tam jsem u snídaně potkal pár lidí, kteří mne přesvědčili, abych na pár dní zamířil na severozápad do národního parku Connemara. A nakonec jsem toho rozhodně nelitoval! V přilehlých Maumturk mountains bych bez problémů dokázal strávit měsíc…
Connemara National Park a monumentální Maumturk mountains
Connemara NP, to je především neuvěřitelná příroda. Rozlehlé, opuštěné a často bezejmenné hory, kam se člověk podívá. Ačkoliv vrcholky dosahují jen 800 výškových metrů, zvedají se přímo od Atlantického oceánu. To je jeden z důvodů, proč má okolní krajina opravdu horský charakter.
Jen co mě Ben (vědec řídící pětkové BMW, klimatologie asi v Irsku frčí) vyhodil na lokálce vedoucí srdcem přilehlých Maumturk mountains, byl jsem rázem daleko od všech útoků, Číňanů v ČR a dalších čerstvých aktualit. Do dalšího hostelu, který ležel přímo u moře ve fjordu Killary Harbour mi chybělo nějakých 40-50 km, a i přes silný déšť jsem se rozhodl, že část kilometrů urazím přes jednu z okolních hor po svých. A nelitoval jsem. S každou stovkou výškových metrů se mi otevíraly nové obzory a výhledy. Vzhledem k právě přechozené viróze jsem po 2 hodinách zamířil dolů do údolí dokončit denní kilometráž stopem, další den mě totiž čekal konečně velký den v horách!
Stopování v Irsku mne hodně pozitivně překvapilo – s výjimkou místních lokálek jsem neměl žádné problémy a většinou do 15 minut seděl v autě. O zajímavé životní příběhy nebyla nouze. Ať už to byla dodávka obsazená dvěma italskými rodinami (7 dětí a 4 dospěli, i tak jsem se vlezl: „Come in!“ x „Where to?“ x „Just come in“), podnikatel Pete, se kterým jsem sdílel lásku k horskému běhání nebo třeba Megan, bojovnice za lidská práva, která zrovna jela z farmářského trhu a vede několik humanitárních projektů od Mongolska, přes Indii až po Nepál.
Dny v národním parku Connemara jsem si skutečně hodně užíval. Ráno v hostelu stačilo vybrat si jeden z okolních vrcholků hor a pak už to bylo jen na mě. Den s opuštěným vrcholem Devil’s Mother jsem zakončil na 38 km a 1400 výškových metrech. Po návratu na hostel mne čekalo milé překvapení v podobě náhodného setkání se skupinkou Američanů, které jsem o dva dny dříve potkal v hostelu v Galway. Ryan a Andrew cestují 2 roky po Evropě, Nicky se k nim potom přidala pouze na týdenní cestování po Irsku. Po propovídaném večeru jsme si hodně sedli a plácli si na společnou túru následující den.
Zvolili jsme výšlap na vrchol Benchoona – 600 výškových metrů na 2 km a vítr dosahující 100 km/h nás dobře prověřily. Bylo hezké mít alespoň na 2 dny milou společnost. Opravdu silný vítr udělal výstup náročnější, rozhledy z vrcholu na okolní štíty hor, jezera a Atlantik ale stály za to. Ryan, Andrew a Nicky mne následně přiblížili autem do města Clifden, odkud mne už čekalo cca 200 km stopu k hlavní turistické atrakci Irska – Mohérovým útesům.
Cliffs of Moher: must-see, které byste opravdu minout neměli
Cliffs of Moher – to jsou dechberoucí útesy tyčící se na západním pobřeží Irska v délce 8 km přímo nad Atlantickým oceánem. Jejich monumentální dojem podtrhuje 200 m vertikální výšky, která se pod vámi otevře, když stojíte přímo nad hranou oceánu…
I když po opuštěných místech v Maumturk mountains bylo pro mne množství turistů na Mohérových útesech trošku šokem, jsem rád, že jsem je na mé cestě nevynechal.
Killarney National Park a 40 km tam a zase zpět na nejvyšší horu Carrauntohill
Po návštěvě Cliffs of Moher jsem naposledy přehodnotil plány a rozhodl se nespěchat, vynechat poloostrov Dingle (příště…) i den v Dublinu a strávit poslední tři dny v národním parku Killarney. Hlavním cílem byl nejvyšší vrchol Irska Carrantouhill, na který jsem měl v plánu doběhnout přímo z města Killarney. Čekalo mne zhruba 40 km/1500m+ v náročném terénu.
Nadmořská výška hřebene McGully Reeks v okolí nejvyšší hory způsobuje především u méně zdatných turistů časté podcenění jak podmínek, tak horského terénu. Vůbec se nedivím, že na Carrantouhillu bylo v posledních letech několik smrťáků. V hostelu se moc nadšeně z mého plánu dát vrchol běžecky v zimních podmínkách netvářili. Nechal jsem tedy na recepci pro jistotu přesný plán dne s očekávaným časem návratu a s prvními slunečními paprsky vyrazil.
Prvních 13 km do výchozího místa přímo pod horami s názvem Cronin’s Yard mi zabralo něco málo přes hodinu. S přicházející vichřicí s kroupami moje nadšení bohužel klesalo. Přibývající výškové metry potom neúprosně přinášely klesající teplotu, místy led a sílící vítr. Nakonec jsem otočil zhruba 2 km od vrcholu, pod úsekem s názvem Devil’s Ladder, který může být s padajícími kameny právě v takovýchto podmínkách hodně zrádný. Jak říká Jaroš, otočit pod vrcholem je taky umění…
Po seběhu dolů do údolí se k mému ironickému úsměvu opět ukázalo slunce – jen o pár desítek minut před tím jsem přitom bojoval s kroupami, vichrem a ledem. Proto jsem se cestou zpět do města Killarney rozhodl zabojovat o další vrchol – Tomies Peak, menší a technicky jednodušší než Carrantouhill. Bohužel průběh byl velmi podobný předchozímu výstupu, s přibývajícími výšk. metry se počasí rapidně zhoršovalo a proto jsem se rozhodl nic si sám nedokazovat a zamířit zpět do bezpečí. Nakonec z toho bylo 37 km/900m+ s čistým časem pohybu kolem 3:50.
Poslední den jsem ráno už jen vyklusal únavu, strávil hezké dopoledne ve městě Killarney (samo o sobě krásné, ovšem na rozdíl od Maumturk mountains přece jen už více turistické, zvláště ve velikonočním čase) a odpoledne zamířil zpět do Dublinu… Pak už jen noc na dublinské letišti a o pár hodin později zpět doma s hlavou plnou zážitků i inspirace do dalších měsíců.
Na konec jen malá zajímavost – irské dobrodružství jsem se snažil pojmout minimalisticky, vzal jsem si skutečně jen nejnutnějších 7 kg.
Batoh: Lowepro Rover Pro 35 L (+integr. pláštěnka)
Bundy: Tilak Evolution GTX, péřovka Odlo Air Coocon Hoody, lehká běžecká Salomon
Boty: trekové La Sportiva Boulder X, parádní běžecké Inov-8 Terraclaw 250
1 džíny, 1 trekové kalhoty, 1 běžecké, 1 termorolák, 2 termotrika, 1 normální triko, spodní prádlo, 3x Buff, rukavice, čepice, hodinky, mobil, fotoaparát, kreditní karta, pas, kartáček, pasta, blok a 3 knihy (Kafka – Zámek, Cialdini – Zbraně vlivu a Tyranie okamžiku od Eriksenna). Toť vše.
Keep Moving 
Leave a Reply