Keep Moving

Sedím ve Vídni na letišti a displej neúprosně hlasí další zpoždění letu do Paříže. S úsměvem na tváři si vybavuji dva měsíce starý zážitek z prvního dne cesty na Madeiru. „Cože? To už jsou dva měsíce?“ ptám se sám sebe… Nejvyšší čas konečně se dokopat sepsat zážitky z Madeiry na blog.

16.4.2018: Šílená cesta na Madeiru & 5 různých dopravních prostředků se zpožděním 

Už jsem něco procestoval, ale 16.duben letošního roku bych bez váhání pasoval na zcela nejšílenější cestovní den mého života. Se Švirdou jsme se ten den chystali na týdenní “bežeckou” cestu na ostrov věčného jara uprotřed Atlantiku – Madeiru. Švirda letěl brzo ráno, zatímco já jsem musel ještě v pondělí do práce. Odlet jsem měl kolem 20:00 z Prahy. Okolo 14:00 tedy vyrážím z Brna z kanceláře na vlak, který jsem měl zabookovaný dopředu. První, co jsem uviděl po příchodu na nádraží je samozřejmě zpoždění 20 minut. ČD nezklamaly. Ovšem po pár minutách začalo zpoždění narůstat – 30, 40, 50 minut. Začínal jsem být nervózní. U 60 minut jsem šel raději k přepážce optat se, zda vlak skutečně pojede nebo mám jet radši do Prahy autem. Asi tak 30 sekud po ujištění, že vlak už vyjel z Břeclavi a za chvíli bude v Brně, zasvítilo na tabuli neúprosné “CANCELLED”.

“OK, to není dobré”, říkám si. Rychle se rozhoduji, zda jet sám autem nebo vsadit na bus. Během pěti minut chytám poslední místo v busu Student Agency a plácám sám sebe po zádech, jak jsem to vychytal. O 20 minut později už stojíme v koloně v Popůvkách a nevypadá to, že bychom se v nejbližších minutách měli hnout. Teď to teprve není dobré… nabíráme další vice než hodinu zpoždění, načež do Prahy na Florenc přijíždíme asi 70 minut před odletem. Hmmm… to je výzva. Naštěstí táta je zrovna v Praze a domlouváme se, že dojedu metrem na Veleslaví, kde mě nabere autem a hodí na letiště. Done, to je nadějné, už sedím u táty v autě, a vypadá to že to s trochou běhu po terminálu stihnu.

Ne, nestihnu. Kolona u Divoké Šárky. 5 minut stojíme. Tak ne, rozjíždíme se… asi půl hodiny před odletem jsem na letišti. Security naštěstí bez fronty, sprintem běžím k terminálu… stíhám. A zjišťuji, že letadlo má zpoždění.

S úlevou se hroutím na sedačku, odpočívám a říkám si, že to bude mít dobrý konec. Ne tak docela. Let z Prahy do Lisabonu nabírá takové zpoždění, že to rázem vypadá, že nestihnu navazující let do Funchalu na Madeiru. Pracovní den v kanceláři mi rázem přijde hrozně dávno.

Do Lisabonu přilítáme ve chvíli odletu letadla na Madeiru. Tempem asi 3:00/km přebíhám terminál… a křičím na stewardky u gatu “Did I catch it?” (Stihl jsem to?). Odpovědí mi je “No.”…

FUCK.

O další vteřinu později se smějou, že si ze mě dělají srandu a jako posledního mě pouštějí na palubu letadla. Fakt scéna jak z filmu.

Ve dvě v noci mne nabírá Švirda na Madeiře na letišti a svíštíme do přírody, první noc máme naplánovanou ve stanu. Kvůli jedné noci jsem si nehodlal brat spacák a karimatku, když pak budeme v hostelu. No prohloupil jsem. Kamenitá zem mne po dlouuuhém dni vyhnala po 15 minutách spat do auta :-) Ideální přípravný den na dalších 5 dní běhaní po horách!

Takovéto dny člověk hodně cítí, že žije.

17.4.2018: “odpočinkový den”?

Rozsekanost. To je asi jediné slovo, které mne napadá, když se rozlámaný soukám o pár hodin později z auta. O pár desítek hodin před tím jsem běžel Ještěd Skyrace, v pondělí práce a pak 11 hodin stresu, dobíhání různých dopravních prostředku a pak noc v autě? Slušný, to mě nějaké výběhy po kopcovaté Madeiře už nemohou rozhodit.

Po nákupu jídla (což na Madeiře není tak jednoduché) se silou vůle oblíkám do bežeckých trenek a se Švirdou vybíháme na první klusík po zelených kopcích. S vidinou postele to nějak přežívám, ale bolí to moc. 410 nastoupaných metrů na 7,5 kilometrech mluví za vše – na Madeiře nás čekají vertikální hody!

Následně už míříme po klikatých a neuvěřitelně prudkých silničkách k našemu ubytování – luxusní hostel za $10 i se snídání a terasou s výhledem na celý Funchal, hory i Atlantik? Wow.

Po hodinovém šlofáru mi výhled na okolní vrcholky tak učaroval, že mobilizuji síly a se Švirdou vybíháme na druhou fázičku. Snažíme se vybrat rovinatou oblast s levádami, což je pro Madeiru typická vodní svážnice. Krása.. cestou zpět se probíjíme absolutní džunglí, ale vlastně nám to vůbec nevadí – příroda na Madeiře hraje první ligu.

18.4.2018: Kdo nespadl aspoň jednou do levády, jako by na Madeiře nebyl & Pico Ruivo

Další den už nás čeká delší, cca 30 km dlouhý výběh v samotném srdci Madeiry – kolem nejvyššího vrcholu Pico Ruivo. Ráno se tedy opět cítím, že nevyjdu ani schody, ale nějakým zázrakem se po pár minutách rozbíhám. Se Švirdou se nám z okolní scenérie tají dech.

Schody, lana, soutěsky, tunely, kolmé srázy, kombinace skal a zeleně… člověku se z té přírodní krásy točí hlava. Mraky společně s okolními štíty vytvářejí dechberoucí obraz, který se člověku silně vryje pod kůži.

Na trailu směrem k Pico Ruivo se musíme probíjet skrz turisty, o pár desítek minut později jsme již sami, jen my a 1000 výškových metrů brutální seběh džunglí.

Auuu. O další hodinu později polykáme jeden kilometr za druhým rovinatou levádou. Nechávám se unést okolím a groteskně do levády padám. Bohužel tak blbě, že jdu kolenem přímo na hranu betonového základu levády.

No, zbývajících 12 km/1000m+ docela bolelo. Nicméně po zbytek dne nás čekalo už jen probírání zážitků, jídlo, pivo, jídlo, knížky, protahování a polehávání s výhledem na Atlantik. Žádná práce, žádné starosti… Koleno do dalšího dne přebolí.

19.4.2018: Slunce, horko, déšť, kroupy, duha, sníh v jeden den – na Madeiře normálka

Čtvrteční ráno nás přivítalo mlhou, po výhledu na Atlantik ani památky. Do toho dešťové přeháňky – podmínky, že by psa nevyhnal. My jsme ale měli v plánu výběh na Pico Grande – další z mnoha krásných vrcholů v srdci Madeiry, kterého jsme se nehodlali vzdát.

A udělali jsme dobře. Než jsme naším pidi autem Fiat 105 vyjeli k nástupnímu místu na trail, tak se to protrhalo a nás opět čekaly kouzelné kombinace skal, hor, mraků, luk a lesů.

Okruh kolem Pico Grande a samotný výstup/výběh na vrchol patří k tomu nejlepšímu, co Madeira pro trailové běžce nabízí. Absolutní trail porn každou vteřinu našeho 4 hodinového výběhu. Co na tom, že jsme to na řetězu 2m od vrcholu otočili – v silném dešti a kroupách nemělo cenu si zahrávat.

20.4.2018: Půlmaraton s 1900m+ za českou gazelou

Tou dobu, co jsme na ostrově byli, tak tam pobíhal další Čech – Tom Hudec. Narozdíl od nás ale na Madeiře trávil celý měsíc a tak měl zmáklý skoro každý druhý trail či stoupání. Na pátek jsme se domluvili, že nás protáhne po stezkách kolem hřebenů Pico das Torrinhas a Pico do Jorge. Tentokrát se na nás příroda neusmála – přívalový déšť byl neúprosný a hned od rána značil, že šílené Tomovo tempo nebude jediné, co nás ten den bude trápit.

Co vám budu povídat, 22.5 km a 1900m+ v technickém terénu a silném dešti nám dalo zabrat. Trochu škoda, že na skalnatém hřebeni vládla mlha. Ve Funchalu o pár stovek metrů níže samozřejmě vládlo slunce, ale nám to vlastně ani nevadilo. I tak nám Madeira během toho týdne ukázala svoji přívětivou tvář…

21.4.2018: Madeira Ocean Trails jako sladká tečka na konec běžeckého týdne

V sobotu jsem měl odpolední odlet zpět do ČR, a tak jsme se se Švirdou rozhodli využít dopoledne k prozkoumání trailů po útesech nad Atlantikem na severní straně ostrova. A bylo to nejlepší zakončení, jaké jsme si mohli přát – ani jsme už nevěřili, že jsou na Madeiře takovéhle krásně běhatelné traily!

Když ke všem těmto zážitkům přičtete typicky luxusní jižanské jídlo, rozumné počasí, pohodovou portugalskou náturu a v porovnání s Tenerife nebo Mallorcou relativně nekomerční nádech ostrova, vyjde z toho Madeira jako jasný cíl pro každého milovníka přírody a horských sportů. Tak zase někdy!