Je říjen, sedím v letadle cestou na služebku do Dublinu a myšlenkami se vracím zpět na přelom července a srpna. Jen dva měsíce zpět a přitom tak dávno. Deštivé trekování v Alpách, běhání v Lichtenštějnsku a Chamonix, cesta za Anďou do Španělska, rozbité a vykradené auto v Provence, služebka v USA, svatba kamarádů, vítězné 55 km dlouhé závody v Rakousku… život na nikoho nečeká.
Na následujících řádcích se ale pověnuji několikadennímu treku v Alpách, který jsme absolvovali s klukama právě na začátku srpna. Smůlu jsem v úvodu článku zmiňoval hlavně proto, že jsem blog o Rottenmannských Alpách měl již napsaný, akorat mi během té doby odešel disk a článek jsem tehdy psal taky v letadle a zapomněl ho zazálohovat. Takže repete – tentokrát zejména faktograficky pro ty, kteří se snad do Rottenmannské části Alp taky chystají, protože informací o tomto přechodu není přehršel.
Relativní opuštěnost tohoto podhůří byla hlavním důvodem, proč jsme se tam s klukama vypravili. Jak název napovídá, ideálním výchozím bodem je malé městečko Rottenmann, které je vzdálené jen cca 3 hodiny cesty autem z Brna. Ve středu po práci tak nabírám kluky a o pár hodin později už stoupáme po svých směrem k prvnímu vrcholu na hřebeni, kterým pro nás byl Seegupf (2011).
Následující ráno nás budí první sluneční paprsky prosvítající na louku, která nám poskytla azyl cca v 1600 mnm. O pár desítek minut později už polykáme zbývající výškové metry a kocháme se výhledem na hřeben směrem k nejvyššímu bodu naší trasy – Groβer Bösenstein (2448), který budí celkem respekt.
Zpomalit
Poslední roky jsem si zvykl, že se v horách pohybuji spíše nalehko a rychle. „Natežko“ a s krosnou je to ale vždy fajn změna a takové akce mají taky něco do sebe. Jednak člověk zase trochu vykročí z komfortní zóny, musí hledat vodu, místo na spaní, nést si zásoby jídla na několik dní.. Zejména ale usíná i probouzí se v přírodě, což je pohlazení po duši. Čas taky plyne pomaleji, než když hřeben za pár hodin proběhnete. U mě to znamená, že musím trochu naladit nervy, pauzy jsou delší, vše déle trvá, prudká stoupání s krosnou jsou nekonečná a tak dále. Krása ale spočívá právě v jednoduchosti. Člověk se odřízne od technologií a skutečně jen řeší, kde najde nejbližší pramen vody nebo kde postaví stan. Večer si čte, pokecá nad ešusem plným těstovin a jde spát s první tmou.
Severní cesta na Groβer Bösenstein není žádná legrace
… Až na vrchol Hochhaide (2363) jde vše podle plánu, zvlněný hřeben je s batohem náročný, ale kilometry ubývají. To se ale mění v úseku začínajícím vrcholem Dreistecken a zejména mezi Sonntagskarspitze a již zmíněným Bösensteinem. Horská cesta se rázem mění v lezení, které s 20kg těžkými batohy není vůbec lehké ani bezpečné. To je vlastně hlavně důvodem, proč o tomto krátkém výletu píšu separátní blog. Lidé, kteří nemají zkušnosti s techničtějšími pasážemi by tam dle mého natěžko chodit neměli. V bouřce bych v některých pasážích fakt nechtěl uvíznout. Vůbec mě tedy nepřekvapilo, když míjíme malý pomníček a oddechl jsem si, když jsme se všichni 4 v pořádku sešli na vrcholu.
Naopak při klesání jižní stranou nás čekala krásná horská stezka, která měla dle mapy vést kolem několika pramenů, což se bohužel nepotvrdilo. Já jsem v tu dobu šel už nějakou tu hodinku bez vody a nervozita začala stoupat. Velmi suché léto dopadlo očividně i na okolní horské pramínky. Dohadujeme se s Petrem a Pášou, zda sejít níže k chatám anebo to skrz kosodřevinu nakrosit k (vyslechlému) jezeru Geiβrinksee.
Volíme druhou možnost a po pár minut se směju od ucha k uchu. Voda! Házím batoh na zem a běžím s Nalgenkou k potůčku – a piju a piju. Tak málo někdy stačí k radosti :-)
Hochschwung – slušná stojka!
Další den nás místo slunečních paprsků vítá všudypřítomná mlha. O to více si vážíme na každém vrcholu vteřin, kdy nám honící se mraky ukážou tu malý hřebínek, louku nebo pohled do údolí. Po několika kilometrech vlnitého hřebenu se stezka prudce zvedá. Stoupání na Hochschwung je z velké části zajištěno ocelovými lany a v některých místech dost exponované. S plnou polní opět žádná sranda a ve špatném počasí bych to rozhodně nedoporučoval.
Nás chytá silný déšť naštěstí až na vrcholu a trochu pohodlně (zbaběle) volíme „útěk“ do údolí. Asi v 15:00 stavíme stany a čeká nás oblíbený horský zevl, povídání o všem možném, spánek, čtení, jídlo atd… v 18 mě to ale přestává bavit a burcuju Pášu, abychom si nalehko vyběhli v dešti ještě jednou na Hochschwung. Jde do toho a hory se nám o dvacet minut později odvděčí luxusní podívanou. Na vrcholu se nad námi totiž déšť i mlha smilují a na několik málo minut odkrývají krásu okolních hor… Začíná znovu silně pršet a myšlenka na vyhřátý spacák je příliš lákavá…
Následující den nás čeká další rozhodnutí – pokračovat v dešti dál po hřebeni nebo otočit a údolím Oppenbergu sestoupit zpět k autu. Na původní plán treku přes celý hřeben jsme již nabrali kvůli počasí velkou ztrátu a tak volíme variantu s naději na večerní pivo zpět v Brně. Společně sestupujeme do údolí a já si dávám už bez krosny 20 km běh pro auto. Žádné velké výkony to tentokrát (snad výjimečně) nebyly, ale to vlastně ve výsledku vůbec nevadilo. Strávili jsme dalších pár dnů na horách a každý den v přírodě člověka nabije pořádnou dávkou energie do dalších dnů!
Užitečné informace:
- Voda
- Parkování
- Místa na spaní
- Exponovaná místa (s krosnou na zvážení dle zkušeností)
Keep Moving 
Leave a Reply