Keep Moving

Chamonix-Mont-Blanc. Ráj horských sportů. Toto městečko v srdci francouzských Alp ve stínu vrcholů Aiguilles Rouges a Aiguille du Midi přitahuje díky své poloze sportovce od nepaměti. Psala se zde sportovní historie – od prvních velkých alpinistických pokůsu až po první Zimní olympijské hry v roce 1924. Pryč jsou ale doby, kdy údolí dominovali pouze horolezci – jen na vrchol Mont Blancu vystoupá ročně 20,000 lidí a hlavní třída v samotném Chamonix připomíná takové malé outdoorové Las Vegas.

O to větší krásu skýtá zbytek údolí Mont Blanc. Stačí sjet z hlavní cesty mezi Vallorcine a Chamonix a kolem vás jsou kilometry trailů, cest a hřebenů, kde si na své přijde každý. Když jsme se s Anďou na jaře shodli, že si pro ni v srpnu na medickou stáž do španělského Bilbaa zajedu autem a zpět to pojmeme jako roadtrip Evropou, bylo mi jasné, že tentokrát Chamonix nevynechám. A proč “všechny cesty vedou do Chamonix”?:-) Nakonec jsem se tam nedobrovolně podíval 2x během 12 dní… ale pěkně postupně.

2500 km do Bilbaa jsem naplánoval tak, abych pokud možno strávil více času na horách, než za volantem :-) S trochou štěstí jsem sehnal na cestu do Chamonix parťáka – Toma Hudce nabírám v pondělí po práci v Praze a večer už usínáme v Lichtenštejnsku v sedle Gaflei pod hřebeny místních Alp přesně na stejném míste, kde jsme kempovali o 4 roky dříve s Anďou. S jediným malým rozdílem. Tehdy jsme s Anďou stanovali na opuštěném malém sedýlku. Během 4 let tam bohužel zatím stihla vyfst obří horská betonová barabizna typu Labská bouda…

Co jsem si z Lichtenštejnských Alp pamatoval, a co se naštěstí nezměnilo, byla jejich relativní opuštěnost. S Tomem jsme zfoukli balení stanu rychle, a po 9 ranní už si prohlížíme celé Lichtenštejnsko (160 km²) z vrcholu Naafkopf (2571). Po 850 km řízení a práci předchozího dne se nedá říct, že bych si to příliš užíval :-) Tom je jak laňka, a i když tempo nešroubujeme, krokem taky nejdeme. Pokračujeme přes hřeben Augstenbergu, kde se to láme a 1000 výškových metrů padáme zpět k autu. Přesně si pamatuju okamžik, kdy diskutujeme bezpečnost na cestách a Tom mi vypráví příhodu o tom, že jeho kamarádce vykradli komplet auto ve Švýcarsku. Jako časovaná bomba… Shazujeme batohy a nalehko pokračujeme na další vrchol Schönberg, na který jsem vyběhl po jedné z tůr s Anďou před 4 roky. Alpské kýče, parádička, krása… Až na ty mouchy, kterým očividně řidší vzduch vadí méně než nám!

Stojí ty hodiny za volantem za to? Jasně, že jo – koukni kolem sebe!

S mamkou občas vedem diskuze, zda “je to skutečně nutné jezdit autem na otočku do Alp”. No samozřejmě to nutné není – ale důvody si člověk najde. Vždycky, když projíždím nejrůznější sedla, tak si říkám že už jen ta cesta za to stojí. To jsme si přesně říkali po lichtenštejnském výběhu, kdy nás čekalo 6 hodin v autě srdcem Švýcarska. Oberalppas. Furkapass. Sierre. Martigny. Col-de-la-Forclaz. Trient. Wow wow wow…

Do údolí Mont Blancu přijíždíme kolem 23. Hledat kemp už se nám nechce. Zastavujeme kousek od hlavní cesty a mezi stromy vídíme noční obrysy Mont Blancu. Tom staví stan, já testuju svůj nový set up spaní v autě a o pár hodin později vstávám vyspaný do růžova!

Dvě fáze pod Mont Blancem a pořád málo!

Jak jste asi pochopili z úvodu, samotné městečko Chamonix mi k srdci nepřirostlo. Pokud člověk zrovna nemá nablýskanou péřovku, a batůžek Salomon, cítí se v centru až nepatřičně. Tento pocit byl jen umocněný tím, že jsme tam byli pár dní před UTMB, kdy se do Chamonix stěhuje velká část trailové běžecké komunity, zatímco (jak jsme zjistili) velká část místňáků raději na UTMB týden Chamonix valley opouští.

První cíl dne je jasný – taková Chamonix’ klasika, vyběhnout pod Brevent, kde jsou top výhledy na Blanc. Zig-zag, zig-zag a jsme nahoře. Cítím se o 100% lépe, než den před tím, fotíme a už to valíme dolů. “Tyjo, je to nějaké prudké!” křičím na Toma. No jasně, zvolili jsme trochu nešťastný směr. Nahoru po hezkých trailech a dolů zabijácky po trase vertikálu. Tenhle směr nedoporučuju :-) Po pár set metrech se to ale narovnává, a zase se tomu dá říkat běh. Poznávám to podle toho, že Tom s kamzičí lehkostí mizí.

Rychle potrestat obchod s jídlem a plánujeme odpolední fázi. Mezitím Tom domlouvá spaní u Robbieho Brittona a jeho běžecké “Mont-Roc crew” – to bude pecka! Přejižídíme zpět k Vallorcine, kolem pasu bundu, do ruky jednu lahev a už to pádíme směrem k Mont Buet (3096). S úsměvem přeskakujeme jednoho turistu za druhým a po očku okukujeme, jak se kolem honí mraky. Měkneme a raději odbočujeme do neznáma, na Col de Salenton. Na Buet to dnes není. A opravdu – jen co si začneme hvízdat při sjezdu sněhovým polem, už se nám hora odměnuje pláčem. Leje. Pěkně to klouže, ale jako vždy při změně počasí uvolňují hory o 180° jinou atmosféru…

O hodinku později nás už víta Robbie, Majell a další v jejich Mont-Roc paláci s teplou večerí a běžeckými historkami, které by vystačily na mnoho večerů… Takový luxus si ovšem dopřát nemůžeme. Ranní paprsky jasně říkají,  že je čas vstát a potrestat ještě nejaké traily. Tom volí jeho osvědčené Lac Blanc. Pokud máte v Chamonix čas jen na jednu túru, tohle je to co hledáte. Občas se přidržíme na žebřících rukou a už se díváme na svůj odraz v jezerech. 100% trail porn.

Střepy. Něco si přej

Střih. Je o týden později a jsem zpátky v Chamonix. Počítal jsem ovšem s tím, že to bude o den později a trochu za jiných okolností. Během toho týdne jsem dojel za Anďou do Španělska, tam jsme pocestovali, strávili nějaký čas v Andoře a pak se rozhodli, že jeden den vynecháme přírodu a půjdeme v Provence za kulturu. Vrátíme se k autu, a sbíráme střepy a zbytky věcí… Francouzi originální díly na počkání moc nevedou a tak lepíme díry, a vydáváme se na 2000km dlouhou štreku do ČR. Chamonix valley se tak stalo zástavkou a horským pohlazením na duši, užíváme si jeden večer v Argentiere v bezpečí kempu, klušu po trase UTMB a další den se vracíme domů. Tak zase příště.