Keep Moving

Anďa s úsměvem schvaluje můj návrh na 45 min rozdělení se – ona uvaří večeři a dá si pohodičku na parkovišti v srdci Pyrenejí ve 2000 mnm s výhledem na celé andorrské knížectví. Já mezitím proběhnu přilehlé horské údolí, potrénuju a zkusím najít dobré místo na spaní. Svižně se rozbíhám vzhůru k majestátním horám Andorry – není čas ztrácet čas, už mám vycházku jen na 44 minut!

Údolí Casamanya mne naprosto uchvacuje. Kombinace kouzelných zelených pastvin s prudkými štíty mne dostává, až mne ze sna budí prudké zakopnutí a potok který přeskakuju v poslední chvíli. Jen co se znovu ponořím do svého horského opojení, probouzí mne tentokrát výrazně větší problém – dva metry ode me jsou krávy s býkem, který si mne pohledem nějak příliš oblíbil. Po trailu skrze krávy si netroufám, “po čtyřech” pomalu lezu prudkým svahem nahoru, a krávám se do toho sklonu očividně nechce.

Ještě o pár stovek metrů výš a už vidím přes hřeben zpět parkoviště. Tam někde je Anďa. To mi připomíná, že bych se měl podívat na hodinky – sakra, je čas! S úsměvem na rtech hlasím o 20 minut později Andě, že místo na spaní máme. Luxusní! V tu chvíli parkujeme u známé vyhlídky Mirador Roc de Quer, kde je dalších několik desítek aut a mraky turistů. Nedotčenost a kouzlo některých částí Andorry ale vyjde napovrch, jen když člověk jde o kus dál… a odměnou je absolutní klid a svoboda. Ráno koukám ze stanu, popíjím kávičku – kilometry kolem nás ani živáčka. Taková rána mám nejradši.

V hlavě si u ranní kavy promítám události posledních dní a u toho bořím lžíci střídavě do sklenice nutelly a sklenice burákového másla. Po bězeckých zážitcích v Lichtenštejnsku a Chamonix jsem řídil 1600 km sám přes celou Francii v podstatě nonstop do Bilbaa. Takovou akci už opakovat nebudu. Některé části Francie jsou mimo dálnici dost nepříjemné na řízení (jak člověku někdy na Vysočině chybí kruháče a nadává, tak tady si naopak říkám kdo sakra ty kruháče vymyslel – kroužím každých 500 metrů…). Po měsíci, kdy Anďa sloužila na medické praxi ve Španělsku, jsem se na ni hrozně těšil a to mne hnalo. Ráno jsem byl ovšem po 13 hodinách řízení u pobřeží od Bayonne pěkně nervózní. To završil příjezd do Bilbaa. Anďa mne varovala, že Španělé jsou šílení v oslavách. V Bilbauu se prý koná několikadenní městský festival a slaví mladí i staří od poledne až do brzkých ranních hodin. Polovina města zavřená autům, policisté bez angličtiny, za to s okouzlujícím úsměvem. Pohodička všude, jen ne v mém autě. Nakonec jsem Bilbaem kroužil asi 90 minut, než jsem byt Andi našel (původně to mělo být asi 8 minut).

Španělský festival = absolutní šílenost

Po cestě na chvíli padám do postele, ale v 17 Anďa velí, že se jde na festival. Že to jsem prý ještě nezažil. Představte si nějaký větší festival typu Rock for People, vemte všechny jeho scény, znásobte 5x a zasaďte ta pódia do ulic např. Brna. Takhle to 5 dní vypadalo v Bilbau. Hned u první stage, na kterou jsme přišli, jsem pochopil, že způsob jakým se umí bavit Španělé, je úplně jiná liga. Tančí tam i 80tiletí. V ulicích lidé opýkají ryby a rozdávají zadarmo. Neuvěřitelné. Jdeme spát asi ve 2, ale město vypadá že se teprve rožjíždí…

Nejsme ale takoví pařmeni, abychom to vydrželi několik dní v kuse. Ráno balíme vercajk a vyrážíme do přírody. Cílem je baskické pobřeží u oceánu. Dva dny kombinujeme kávičky, poznávačku zapadlých baskických městeček, koupačku v oceánu (doporučuju pláž Laga) i trochu sportu.

V pondělí se stavujeme ještě v Bilbau pro zbytek Andiných věcí. Loučí se v nemocnici papírováním a pak už vyrážíme na roadtrip Španělskem směr hory!

Andorra = Horský knížecí klenot v srdci Pyrenejích na hranici Španělska a Francie

Andorra je malinkaté knížectví v Pyrenejích, které je známe zejména svými horami. Čas strávený v hlavnímu městě Andorra la Vella doporučuji minimalizovat a mířít doslova výše.

Potom co jsme si dosyta užili snídani opojeni výhledy na celé andorrské údolí (které je samo o sobě mimochodem od roku 2004 v UNESCO), tak děláme bojový plán. Chce to nějaký pěkný trek. Anďa říká poctivý, ale tak aby to bylo bez slz a šlo to zkombinovat s mým výběhem. Přejíždíme na známé lyžařské parkoviště Grau Roig a vyrážíme na několik hodin na trek kolem jezer Pessons.

V oblasti Pessons doporučuji nejít po hlavních značených trailech, ale vzít to po neznačených trailech, které jsou trochu severněji. Parádička! U jednoho z jezer nalézáme soukromí. Piknik a hory 360° kolem nás. O moc lepší to být nemůže. Po hodince odpočinku scházíme dolů k jezeru Estany Primer. Anďa zkušeně rozdělává deku a zakládá druhý tábor v podobě čtenářskýého koutku, zatímco já si dávám celkem svižně na otočku vrchol Montmalús (2748). Původně jsem mířil východněji na vrchol la Menera (2774), ale bez mapy jsem blbě odbočil. Komu by to ale v tomto prostředí vadilo?

Letím dolů za Anďou a v hlavě už plánuju další den. Plán je jasný! Odpočinkový den za kulturou v Provence!

Jeden den mimo hory obrátí zbytek cesty naruby

Z Andorry valíme do Provence, ale nakonec pohodlí vítězí – už jsme se toho najezdili dost a před setměním vybíráme kemp u Carcassonne. Osudovým místem se ale stává Les-Baux-de-Provence, naše první zastávka v zemi levandulí. Po obhlídce skalního městečka se po hodince vracíme k autu a čeká nás šok. Auto je rozbité a vykradené. Nastává menší bezmoc, Anďa zjišťuje že ji vzali komplet všechno. 4 zavazadla. Ovšem i to je součást cestování… Zbytek dne na policii. Poté sháníme kartáčky a základní věci a nabíráme směr ČR. 2000km se zalepenými okny. V rámci možností si to děláme hezké a volíme cestu kolem Mt. Ventoux, přes Gap a Col de Galibier. Cestou čerpáme sílu z hor ještě jedním večerem v Chamonix valley a pak už jen přetrpět celé Německo v bouřce. It’s part of the game!