Honba za zážitky (na Malé Fatře?)

Sedím v letadle ze Španělska, čtu knihu Alexe Honnolda „Alone in the wall“ a přemýšlím nad životem, nad výzvami které přináší. Trochu zpytuji svědomí… Je skutečně nutné letět do Španělska na pár dní si zaběhat?

Nemám na to jasnou odpověď. Mám kamarády, kteří se rozhodli omezit lítání na minimum. Na druhou stranu mám spoustu přátel, kteří jsou ve vzduchu více než 10x za rok. Sám lítám relativně hodně pracovně (edit: tento blog dopisuju o dva týdny později v letadle do Londýna…), a proto se snažím soukromé lety co nejvíce limitovat. „Běžecké“ letecké výlety se snažím minimalizovat na jeden ročně. I tak je to čistý rozmar, samozřejmě. Nevím proč, ale poslední dobou nad problematikou dopadů letecké dopravy na životní prostředí často přemýšlím. Ani ne tak z pohledu uhlíkové stopy, jako spíše z pohledu motivace, proč lidé cestují. Občas mám pocit, že touha poznávat je přebita touhou kumulovat zážitky, odškrtnout zemi, posbírat materiál na Instagram. Sám nevím, zda jsem toho součástí a zda k tomu tímto blogem nepřispívám. A správnou odpověd nemám.

Krása běhání spočívá v jednoduchosti. Stačí boty, nic jiného člověk nepotřebuje. Běhat se dá všude. Ovšem rozmanitost (jak „terénů“ v kontextu běhání, tak zkušeností v kontextu života) člověka rozvíjí. Tím si ospravedlňuji i tento běžecký výlet, z kterého se právě vracím. Těch 5 dní totiž nebylo jen o tom „zaběhat si ve Španělsku“. Je to soubor zkušeností, které člověk zažije právě tím, že změní prostředí. Potká nové lidi, ochutná nové jídlo, vidí, jak žijí lidé na druhém konci světa.

Cestuji po světě od svých 14 let, což určitě ovlivňuje moje aktuální rozpoložení. Nicméně mám čím dál menší potřebu létat za zážitky „na víkend“ (je to přece tak lákavé, když letenky prakticky kamkoliv stojí pár stovek/tisíc). Úplně stejnou hodnotu pro mě má víkend strávený na Vysočině, hodiny v lesích kolem Žďáru, kde jsem vyrůstal…

I proto jsme po tom, co Anďa odškrtla další státnici (3/5, touto dobou už 4/5), vyrazili zregenerovat ne na Tenerife nebo Mallorcu, ale na Malou Fatru. To bylo vlastně moje původní zamýšlené téma těchto řádků. Právě na Malé Fatře, v neuvěřitelném penzionu Sagan pod Rozsutcem, jsem nad těmito tématy hodně přemýšlel. Čas strávený jen s Anďou, krásné hory skýtající nepřebernou nabídku možností všech zimních sportů, běh ve sněhu po hřebeni Fatry, supr jídlo, příjemní majitelé penzionu, kteří si večer v hospůdce u piva povídají s hosty… po celém dni na horách termály. O moc víc toho člověk nepotřebuje, a to nás to stálo necelé 3 hodiny z Brna.

Malá Fatra je pohořím, se kterým mne pojí mnoho vzpomínek. Od prvních výletů na těžko s klukama před více než 10 roky, po přeběhy celého hřebene se Švirdou, s bráchou… po výlety s Anďou. Pamatuju si jako dnes noc v zřícenině hradu Strečno, kdy jsem měl mononukleózu, teploty.. pamatuji si západ slunce na Rozsutci, bahenní lázně kdy nekontrolovaně sjíždíme s bráchou po zadku v bouřce ze Stohu… i při tomto výletu jsme přidali mnoho zážitků (edit: blog dopisuju opět v letadle na cestě z USA, shodou okolností za pár dní mířím s Lyžníkem opět na Fatru – na jednodenní přeběh).

Tím se asi vrátím k první polovině tohoto textu. Zní to banálně, ale opravdu nezáleží na tom, zda člověk letí přes půl světa, nebo spí pod širákem na Samotíně. Je důležité být aktivní, a každou chvíli prožívat a uvědomovat si ji. Cestujme, samozřejmě. Ale střídmost, přirozená motivace a jednoduchost by měly být silnějšími faktory než odškrtávání zemí či honba za Instagram zážitky.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s