Keep Moving

Brodím se s kolem bahnem, které postupně volně přechází do rozvodněné řeky. Po pádu a bloudění mi skupinka závodníků na čele ujela, za mnou velká mezera. Asi mě přemáhá zima a samota, říkám si, co tady v tom dešti a bahně vlastně provádím. Do cíle mi zbývá už jen 242 km, paráda… Z blouznění mne budí opět pípající notifikace hodinek “Off route” – do prd***, v řece skoro po pás se s kolem nad hlavou otáčím a brodím se zpět hledat správnou odbočku… Směju se sám sobě, že mě nenapadlo, že řekou by to přece organizátor nevedl. Během nadcházejících hodin jsem ale zjistil, že ano – vedl.

Highlands Ultra 2020 rozhodně nebyla, zejména skrz podmínky připomínající apokalypsu, procházka růžovým sadem. To ale asi nikdo z pár desítek statečných, kteří se v sobotu 20.6.2020 postavili na start ani nečekal. Rozhodně se ale tento závod řadí mezi akce, na které člověk nezapomíná.

S koronavirovou pandemií se závodní sezóna 2020 rozjela dost zvlášťním způsobem – v podstatě vůbec nezačala. V zimě jsme s bráchou stihli pár testovacích BBPček, a Železnohorský běh do vrchu (kde jsem si připsal vítězství, ale jen kvůli tomu, že se brácha ztratil :D). Jen co jsme začali pořádně točit na dráze, spadla korona klec a se závody a plány na letošní sezónu byl konec.

To byla chvíle, kdy jsem se nechal od bratrů přesvědčit a přihlásil se na Highlands Ultra, 280 kilometrů dlouhý bajkový závod. V terénu, bez značení, bez supportu, bez občerstvovaček. S 5000m+ převýšením. Slušný :)

Kdyby bylo 280k/5000m+ na silnici, tak to člověku přijde aspoň reálné, že to prostě za 9-12 hodin odjede. Na bajku a v terénu to byla ale velká neznámá. Nicméně během karantény jsem, kdy odpadly běžecké závody, jsem přece jen něco na kole nalítal, a docela jsem se začínal na červen těšit.

Týden před závodem začalo pršet. No a na Vysočině, kde se Highlands konalo… pršelo skoro celý týden. Nejen, že to znamenalo solidní bahenní lázně. Když jsem se v den startu v Brně probouzel ve 4:00, bylo jasné, že pršet bude i při závodě. Takže si to zrekapitulujme: ujet 280 kilometrů v terénu, nastoupat při tom 5000 metrů, navigovat sám bez značení, zajistit jídlo a pití (=žádné občerstvovačky), brodit se těch 280 kilometrů bahnem… a to všechno v dešti, ve větru a v zimě. Super vyhlídky. Co bych si namlouval, když jsem v 5.00 sedal v Brně do auta, nechtělo se mi ani trochu.

Podobně to vypadalo i na startu, kde jsme se potkali s oběma bratry. Z původně cca 90 přihlášených bláznů se podmínek nezaleklo pouze 48 statečných (magorů). Nálada na startu byla překvapivě dobrá, až groteskní řekl bych. Než jsme odstartovali, už jsme totiž byli mokrí na kost :) A jak to probíhalo dál?

0.km

7:00 start – prší, zima… ale konečně zase závodíme! Covid-pauza zapříčinila, že během pár vteřin zapomínáme na to, že nás čeká 280k a hrozně nás to baví. Po výjezdu z Třebíče jdu s Marťou hned do vedoucí skupinky, pocity super :) už jen 278 km!

15.km

Čelní skupina prořídla na 5 borců včetně mě a Marti. Podmínky, že by psa nevyhnal, ale nohy mají dneska hostinu.

16.km

Marťa na mě volá, že mám roztrženou bundu a díru v batohu. V první chvíli nechápu… po pár vteřinách si vzpomínám, že jsem ve sjezdu před chvílí “vzal” strom. Zastavuju, a první problém dne je na světě. Vypadalo mi nějaké jídlo, ale hlavně to znamená, že následujícíh 10+ hodin pojedu bez bundy, což je v tomhle počasí celkem vražda.

33.km

Jízda bez bundy si bohužel velmi brzo vybírá daň. Jsem totálka podchlazený, tak si vystupuju v tu chvíli ze skupiny kolem 4.-8.místa, kam jsme spadli po zastávce na kontrolu batohu a nasazuju jediné rezervní Craft termo dlouhé. O pár minut později rozjíždím bomby a snažím se dorazit zpět do skupiny. To se málem daří, bohužel v dalším technickém sjezdu minu odbočku a najíždím cca kilometr navíc tam a zpět.

35.km

Snaha dorazit skupinu se po bloudění ještě stupňuje, což logicky vyustí v další chybu z nepozornosti. V technickém sjezdu padám jak kuželky při strajku. Sotva se zvedám, ale kontrolu šrámů nechávám až na doma, stejně nemám jinou možnost, než jet dál, ať už do cíle, nebo zpět k autu… které je v cíli :D

40.km

Kolem 40.km následuje totální vražda po modré údolím do Brtnice… takový ten pocit, kdy si člověk říká, že už to nemůže být horší a o minutu později se přesvědčí, že jo, že může. A pak znovu a znovu. Místy po náboje ve vodě, nekonečné přenášení kola.. šílenost.

50.km

Po přenášení v údolí Brtnice mám rozsekané návleky na tretry, nedrží zapínání. Jediné rozumné řešení je zastavit a vyhodit návleky, které v tu chvíli váží asi 2kg/ks, do koše :)

50.-80.km

Jede se mi překvapivě dobře, tak jdu all-in a zkouším dorazit skupinu přede mnou. Po bloudění a pádu netuším jestli jsou přede mnou kousek nebo třeba 15min… Kolem 75.km je k mému překvapení při dlouhém výjezdu z kopce vidím na horizontu, odhaduju tak 3min ztráta. Boucháme dál:)

81.km

Rozhledna na 81.km (já v tu chvíli mám bohužel už 85) znamená první kontrolní bod dne. K mému překvapení celou skupinu včetně bráchy Marti kolem 4.-8.místa dojíždím. To mne přesvědčuje, že teda zahodím myšlenky na to, že to tady zabalím a ještě budu pokračovat dál :) Na rozhledně jsem si chtěl dát něco k jídlu (ze zásob, které mi nevypadaly z roztrženého batohu:)), brácha nicméně kolegiálně nečeká a vyráží dál, tak do sebe cpu jednu tortillu a o 2min později už vyrážím za nima. Dalších pár km jsem ale zas musel celkem šlapat, abych ho konečně sjel.

105.km

Už hodinku jedeme společně s Marťou, což je super. Křičím na něj, že je zajímavé, jak rychle se člověk naučí jezdit v tom hlubokém bahně, což o 10 vteřin později vyustí v druhý, tentokrát celkem groteskní, pád dne :)

108.km

Zastavujeme u benzinky na silné kombo vytrvalostních sportovců… klasika v podobě chipsů + kofoly. To je vždycky highlight těhle dlouhých švihů na bajku. Žádné elegantní espresso jak na silnici, pěkně kilo bahna v tretrách a 150g chipsů :D

140.-175.km

Nekonečné bahno, přenášení kola, bahno, průjezdy křovin, kopřiv, potoků a totalního sajrajtu… cele to jedeme stále společně s bráchou kolem 5.místa. Fyzicky se mi jede skvěle, ale ta trasa mě demotivuje, tohle fakt není hezké bajkování :)

179.km

Narážíme na druhou benzinku dne. Je mi jasné, že motivaci po takovéhle trase jet ještě za tmy budu hledat težko. Poprvé v životě zažívám to, že vzdávám ne kvůli zranění či technickým potížím – nohy i kolo se točí na jedničku.

Pocity jsou to hodně zvláštní. Už asi 3 hodiny jsem jel s tím, že jsem neměl absolutně žádnou motivaci to dokončit. Dřív jsem ale vzdát nechtěl, protože se mi fyzicky jelo skvěle a s bráchou to ve dvojici stálo za to. Nevadila mi vzdálenost, ani déšt a podmínky, ale trasa samotná prodírající se skrz lesy atd. mě prostě nebavila. Na tom 180.km bylo už jasné, že to za světla do cíle nestihneme, a mě najednou bylo jasné, že to radši dobouchám zpět k autu (za trest za “bezdůvodné” DNF mě čekalo ještě 31km v protivětru :)), a dám si doma večeri s Anďou, popovídám jí o těch 210 ujetých km, vyspím se a další ten půjdu zase na další trénink. V porovnání s představou dalších 100 km v nějakých křoviskách to v tu chvíli bylo vlastně hrozně jednoduché rozhodnutí.

Ještě pár dní poté jsem měl v hlavě stále myšlenku, zda jsem udělal správně a neměl to doklepat do cíle, zda to prostě jen nebyla slabost. Zpětně si ale myslím, že to bylo dobré rozhodnutí. Těch 210 km co jsem ujel, taky nebylo zadarmo, a když mi Marťa v noci napsal sms ve smyslu “jsem v pořádku v cíli, o nic jsi už nepřišel” (:D), tak jsem byl rád. Přece jen mám v životě i jiné věci a cíle, než takovouhle magořinu. Zážitek to byl silný, jeden z těch na které člověk fakt dlouho vzpomíná. Ale k tomu už jsem asi těch posledních pár hodin ve tmě nepotřeboval.

Strava GPS záznam: https://www.strava.com/activities/3645362574

Posouvat svoje hranice mne ale jen tak neopustilo, hned o tři týdny později jsem si dal “Brnoesting” (1/2 Everesting v centru Brna :D).