Poslední dva roky je to s mým blogem bída. Můžu hledat výmluvy v podobě kolotoče práce-rodina-trénink atd atd, ale prostě to na konci dne asi není priorita. Květnový bikový závod s parametry trasy 200 km s 6000m+ nastoupenými metry představuje ale důstojný návrat k blogování :)
Disclaimer hned na začátek: jet závod přes několik pohoří s parametry 200k/6000m+ s dosavadním ročním nájezdem 900 km rozhodně nedoporučuju, a není čím se chlubit. I přes tenhle úsměvný nájezd samozřejmě těžím z mnoha let konzistentního vytrvalostního tréninku. Poslední roky mám sice „jen“ kolem 4-5000 km na kole, , ale k tomu také stovky hodin v běžeckých botách, na běžkách a skialpech.
Na 200HARD jsem se přihlásil už na přelomu roku 2022/2023 vyhecován bratry, a pak jsem na to tak trochu zapomněl. V lednu a únoru jsem bojoval několik týdnů s antibiotiky, do toho jsem měl opět celkem dost služebních cest v práci, takže trénink v prvních měsících tohoto roku nebyl ideální. I tak jsem se ale proběhal do celkem důstojné formy a jaro končil s desítkou po 34:33 (která mohla být nebýt rýmiček ještě o dost rychlejší), a pár slušně zaběhnutými krosy, což nebylo tak bídné.
V kolotoči s několikaměsíční dcerou Emily doma a prací jsem ale trénink na kole trochu podcenil a rázem tu byl květen a s ním tahle závodní taškařice. Zjistil jsem ale, že čím víc busy před závody jsem, tím líp to většinou dopadne. Díky pracovní. Cestě do US jsem závod neměl čas příliš plánovat a stresovat se…
—–
V sobotu ráno v 5:15 nasedáme s bratry do auta ve Žďáře a míříme směr Podkrkonoší. Krásné ráno, dvě kávy v sobě a já si říkám, jak je to vlastně unikátní, že mám bráchy, kteří takovéto extrémy jezdí taky.
Kilometr 0-7
V 7:30 už zaháníme last minute stresíky, zda máme nafoukáno v pneu a nagelováno v kapsách a o pár minut později už se vlak závoďáků valí do nájezdu na první traily. Můj plán byl jasný, závodit :) I když je ta porce kilometrů masakrózní, tak jet to jen „na dokončení“ by mě nebavilo, takový způsob závodění si nechávám na důchod.
Moje klasická závodní přemotivovanost na sebe nenechala dlouho čekat a z čela závodu v prvním bahenním sjezdu to pokládám do škarpy, naštěstí plné mechu a kapradí :) Úzký trail úplně nepřeje návratu do stopy, tak v rychlosti ani nekontroluju kolo a snažím se vyhnout ostatním bajkerům letícím kolem mě včetně Marti.
To je samozřejmě chyba, protože hned v první prudší zatáčce zjišťuju, že se mi při prvním pádu ohnula řídítka a místo prudké levé letím přes řídítka znovu k zemi, tentokrát už ne do mechu a kapradí, ale do tvrdého… Paráda, 7 km z 200 v sobě, podruhé ležím na zemi a nemůžu se dočkat dalších 193 km.
Bohužel podruhé se ze země sbírám o poznání pomaleji a propadám se někam doprostřed startovního pole. Tentokrát už v klidu kontroluju kolo, utahuju řídítka a vydávám se na stíhací jízdu…
Km 8-18
Moje soutěživost mne poslala dvakrát na zem a než jsem se uklidnil, tak vykouzlila ještě jednu chybu. Po druhém pádu jedu pár km dost hranu, abych se vrátil dopředu k bráchovi, což se mi posléze povede, ale hned si uvědomuju že jsem to v klidu mohl dojíždět mnohem dýl. Přece jen nejedeme bajkový maraton na 2-3 hodiny, v sedle si posedíme celý den. No nic, jsem zpět ve skupině s Marťou, kolem 10.místa a začínají první kopečky vedoucí do Krkonoš.
Km 18-95
Až do Špindlu je to celkem houpavé a kilometry utíkají jedna radost. Kecáme s bráchou, občas s dalšími závoďáky a vše vypadá sluníčkově. První větší test dne přichází ve stoupání ze Špindlu na Medvědín a následně až na Dvoračky. Slušná stojka, jdeme poprvé (a ten den zdaleka ne naposledy) z kola do chůze. Kopce nám s bráchou ale chutnají, trochu cukáme zbytku skupiny a na Dvoračkách už jsme na děleném 3.-4.místě. Nohy parádička, voda doplněná, komplimenty od turistů přijaté, a nezbývá než upřít zrak k Jizerským horám!
Km 95-130
Na Jizerce kolem 90.km kličkujeme mezi davy turistů a já tak nějak začínám tušit, že jizerské táhlé roviny mi dnes nebudou chutnat. Marťa to na mě před stým kilákem vidí, a tak trochu omluvně říká „hele, já asi trochu zrychlím“… s napůl hraným smíchem mu říkám, ať do toho bouchne, a tiše doufám že ho i tak zahákuju.
Upřímně… i přes Marťovo loňské druhé místo na tomhle závodě jsem tak nějak nevěřím, že by mě na takovéhle distanci s 6k+ stoupáním porazil… na bajku mě brácha ještě nikdy nedal, a v letošním roce konečně po mnoha letech přišel obrat, kdy jsem ho opět začal porážet i v běhu :) … každopádně moje sebevědomí tentokrát nestačilo, a Jizerky byly poslední místo, kde jsem Marťu ten den viděl.
Km 130-190
Po sjezdu z Jizerek totiž následovaly tři brutální kopce, které se na papíře nezdály, ale na vybrání si krize opravdu nebyly ideální. Hned první z nich XX byl pro mne ve znamení pěšího výletu… kromě sklonu „jako prase“ byl i terén do určité míry nejetelný, a nekonečné přenášení šutrů a kořenu do kopce na morálu moc nepřidalo… V XY jsem dle instrukcí bráchy měl v plánu občerstvit v samoobsluze, která byla bohužel zavřená. Žízeň jsem měl takovou, že jsem udělal neuvážené rozhodnutí a otočil jsem to mimo trasu do města hledat jiný supermarket… kdybych byl trpělivější, tak prý hned za rohem byla otevřená hospoda.
Na Kozákově po několika hodinách konečně potkávám dalšího závodníka. Toma Rybáře. Tom jede dobře a valíme společně sjezd, a před Českým rájem konečně krize trochu odchází a já cítím, že posledních 45 km doklepu důstojně… I’m back!
Km 190 – 200
… následující kilometry až cca do 190.km uběhly rychle. V táhlém mírném sjezdu cca 10 km před cílem jsem zahlídl dva borce přede mnou, a moje závodnické já se opět probudilo nehledě na několik tisíc výškových metrů v nohách.
Naivně jsem si myslel, že klukům nastoupím hned jak je dojedu a zlomím je a bude. Rychle jsem si ověřil, že tenhle závod v první desítce žádné ořezávátka nejedou. Kluci hned začali hákovat a bylo jasné, že si jen tak necukneme :)
Dojezd v kempu sprintům moc nepřál, a nehodlal jsem to položit potřetí na zem, takže jsem do toho v posledním kilometrovém kopci na 200.km opět bouchl all-in, a nepochyboval jsem, že jim ujedu. Nicméně kluci opět hákovali jak o život… musel jsem smeknout, nečekal jsem po 200 km takovéhle bomby :) Ve výsledku na tohle poctivé závodění na posledních kilometrech budu dlouho vzpomínat, velký zážitek :)
Nakonec i přes ty pády a krizičky 6.-8.místo v čase 12 hodin, 32 minut … je vlastně docela důstojný výkon. V cíli pak už čekalo jen pivko, gratulace Marťovi, který opět urval bednu (11:50) a fandění dalším závodníkům… druhý brácha Páša to taky zabil, za 13:51 na třináctém místě… a o to víc jsem si opět uvědomil, jaké štěstí máme, že takhle ve třech bratrech můžeme sdílet takovéhle srandy… Díky borci!
Keep Moving 
Leave a comment