Asi to všichni znáte – takové to podzimní sychravé ráno, kdy se v 6:30 ráno probudíte, za okny slyšíte silný déšť, venku je tma a nikam se Vám nechce. Přesně takhle jsem se cítil minulou neděli, kdy jsem se probudil do pořádného lijáku a zimy, a měl se chystat na závod. V 7:30 mě měl vyzvednout Patrick, tentokrát jsme vyráželi za dalším dobrodružstvím na terénní půlmaraton kolem jezer nedaleko od Victorie.

No, když jsem viděl za okny ty proudy deště, tak se mi skutečně nikam nechtělo. Nasnídal jsem se a na 20 min ještě zalezl do postele. Kdybych závod neměl předem zaplacený a nevyzvedával by mě Patrick, tak bych se sám asi nevykopal. Naštěstí tomu bylo naopak! Přece jen jak mi připomenula po závodě na skypu Anďa, čím horší a náročnější podmínky jsou, tím se mi většinou daří líp. A ne jinak tomu bylo i v neděli!
Hned první den letošního roku jsem v Brně na kopcovatém Novoročním půlmaratonu zaběhl celkem v pohodě v tréninkovém tempu čas 1:24, proto jsem si na jaro věřil na čas „hluboko“ pod 1:20. Jak tomu u mě většinou bývá, dobrodružství mě většinou zanesou jiným směrem. A tak jsem se již o pár dní později po krosu v Kuřimi potýkal s natrženými vazy v kotníku a na jarní „rychlé“ závody mohl zapomenout. Pozitivní to bylo v tom, že jsem silniční závody definitivně opustil – rychlost mě trénovat stejně nebaví a v přírodě a horách je to prostě o něčem jiném.
To jsem trochu odbočil, ale má to pointu. V neděli jsem tady v Kanadě totiž na trailovém půlmaratonu v prudkém dešti, bahně a kopcích zaběhl čas 1:23:16 (oficiálně změřená trať). Čemuž jsem absolutně nemohl uvěřit – přece jen to byl opravdu trochu jiný závod, než silniční městské půlmaratony v ČR. Na silnici určitě ekvivalent cca 1:16-1:18 (můj nejbližší soupeř běžel dva týdny před tím silniční za 1:15 a tady 1:22). To je ale jen kdyby – přece jen na silnici by mě asi žádný závod takhle nebavil a neutíkal.
V pátek před závodem jsme s Patrickem byli vyzvednout čísla v MECu, což je takový nejznámější kanadský outdoorový řetězec, který tyto závody pořádal. Tam jsme se také zúčastnili zajímavé přednášky o tréninku a výživě. V sobotu jsem ale i tak popřel jakékoliv předstartovní výživové tipy a snědl asi kilo těstovin.

Jak tedy nakonec závod probíhal?
Z postele jsem se nakonec „vykopal“ a v 8 už jsme byli s Patrickem v místě startu. Místo pořádného rozběhání a protažení jsme ovšem seděli v autě a sledovali průtrž mračen. Start v 8:30, nakonec jsme stihli v dešti odklusat 8 minut a už jsme stáli na startu společně s cca stovkou dalších odvážlivců. Hned po startu jako vždy vyrazila skupinka rychlíků, já jsem byl pevně rozhodnutý pokusit se to celé odběhnout stabilním tempem a nepřepálit začátek. První kilometr neuvěřitelně lehce 3:50 a o to větší překvapení bylo, když jsem na druhém kilometru za 7:40 doběhl vedoucí skupinu. Zjevně taktizovali a v bahně se nikomu nechtělo tvořit tempo.

Tou dobou jsme probíhali po trailech kolem jezera Elk Lake a ve skupině se běželo opravdu skvěle, přece jen kopce i bahno mám rád a občas jsme prohodili se soupeři i pár slov. Mimochodem tou dobou už jsem byl na kost promočený. Závod mě skutečně hodně bavil – přece jen v krásné (i když tou dobou zamračené a deštivé) přírodě se běží trochu jinak než na silnici ve městě, krom toho na silnici ve vedoucí skupině opravdu neběhám a to taky člověka motivuje. Klidná situace ve vedoucí skupině rázně skončila nástupem Andrewa (který mi připadal, že běží naprosto tréninkově) na pátém kilometru. V tu chvíli mu zapípaly hodinky a on se na nás ohlídl, usmál se a vyrazil dopředu. O pár minut později jsme ho již neviděli. V cíli jsem pak zjistil, že to je reprezentant Kanady v triatlonu… A tenhle terénní půlmaraton švihl za 1:16.
Nástup Andrewa zapříčinil, že se naše vedoucí pětičlenná skupina přestala bavit a naprosto se roztrhala. Já jsem bohužel zakotvil na nepopulárním čtvrtém místě, ale v tu chvíli mi to bylo celkem jedno – běželo se mi naprosto lehce a závod si fakt užíval. Ke konci 11 km dlouhého prvního okruhu nás čekalo největší stoupání na trati, po kořenech a kamenech, v dešti to pěkně klouzalo. Tam fakt pod 4 minuty/km běžet nešlo. I přes tenhle vyloženě “chodecký” kilometr desítkou probíhám s ohledem na podmínky a terén za neuvěřitelných 39:10 a začínám si uvědomovat, že by to pro mě mohl být hodně povedený závod.


Nicméně půlmaraton se většinou láme až po 16. kilometru! Tam jsem ale za chvíli a stále držím neuvěřitelně lehce stabilní tempo. Nakonec jsem všechny kilometry kromě těch dvou vyloženě kopcovatých, šel 3:45-3:55/km. Poslední tři kilometry už si přestávám závod užívat a nastupuje moje soutěživé já, protože se rozvzpomínám, že jsem na bramborové pozici. Nicméně borci byli prostě rychlejší a já do cíle s úsměvem dobíhám v čase 1:23:16. Z finiše mířím rovnou do vozu záchranky pro termo fólii, klepu se zimou od hlavy k patě. Patrick nakonec dokončil sedmý za kvalitních 1:27. Nakonec z toho tedy byl jako vždy tady v Kanadě neuvěřitelný zážitek, a třetí místo v kategorii 20-29. Kilometry opravdu utíkaly jeden za druhým, krásné terénní zatáčky, kameny, kořeny – prostě v přírodě vás běh nikdy nenudí!
Leave a Reply