Skyrunning v té nejčistější podobě – Livigno Skymarathon

“Následovalo další sněhové pole, na kterém byla vyjetá skluzavka – skáču na zadek a svištím dolů. Nabírám rychlost a dole na mě něco křičí fotograf – chvilku jsem si naivně myslel, že křičí něco v tom smyslu, že to bude super fotka, ať valím. Pak si ale uvědomuji, že zběsile ukazuje na šutry pod sněhem – ať z té skluzavky koukám mizet. Dobrá zábava…”

Už je to téměř dva týdny, kdy jsem se vrátil z další zahraniční akce. Na hranicích Itálie a Švýcarska jsem se zúčastnil světové série ve skyrunningu v kouzelné horské krajině v zemi průsmyků, hor a sněhu, kde po obědě vládne siesta a okolní třitísicovky máte jako na dlani. Musím se přiznat, že jsem se tentokrát domů vracel s hodně rozpačitými pocity. Po všech předchozích akcích jsem totiž do Livigna odjížděl nemocný a závody spíše jen „absolvoval“. Po návratu jsem nečekaně vyfasoval antibiotika, čímž jsem si odepsal přípravu na další svěťák v Dolomitech. Jsem samozřejmě rád, že mám za sebou v pořádku další zkušenost se světové špičkou a další neuvěřitelné zážitky. Zklamání se ale ubránit nemůžu.

13495475_978330335614026_8678461503996695683_o

Po tom, co se mi letos hodně povedla zimní příprava (bez nemocí) a na jaře i pár závodů, jsem se na svěťáky v Livignu a v Dolomitech hrozně těšil. Takhle mě bohužel nemoc sejmula na oba dva podniky. Rýmičku a bolení v krku jsem přecházel už asi měsíc, Gerlach a Malou Fatru jsem s tím ještě odběhl se ctí, pak mě to ale dostalo. Ve středu po práci proto vyjíždím směr noční Livigno bez úsměvu na tváři. To se ale rychle mění kolem 4 ranní, když se před námi na Passo Stelvio rýsují velikáni kolem Ortlesu. Vím, že se vracím tam, kde se cítím nejlépe – do hor. Po příjezdu do malebné horské vesnice Santa Caterina dáváme na 3-4 hodinky spánek a poté už vybíháme s Licháčem a Mackem prozkoumat trať vertikálního kilometru (VK). V tu chvíli jsem přesvědčený, že další den VK stejně nepoběžím a očima jen hledám místo, kde budu povzbuzovat…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

O 24 hodin později si dávám pracovní dopoledne – pracovat s výhledem na okolní Cevedale a Cima Confidale je paráda, takovou kancelář bych si dovedl představit častěji. Stále mi není moc do zpěvu, krk pálí, dutiny ucpané, ale přesto ve mně hlodá ten zákeřný človíček, který mě přesvědčuje, ať se na poslední chvíli na VK přihlásím. Přece se nebudu na kopci jen dívat na ostatní, jak potí krev a snaží se vyběhnout z vesnice na Sombrettu (2900) co nejrychleji… Už je to tady, o pár minut později podléhám sám sobě, na dálku virtuálně odkupuju startovní číslo od Dana Rubiče, který jet nemohl. Běžím se převlíct a vyrážíme s klukama na start, který byl pár metrů od našeho fajn ubytování. Je mi jasné, že to s nemocí, po 2 týdnech bez běhání, bez pořádného jídla před závodem atd atd. (výmluvy) asi nebude žádný mega úspěch – aspoň jsem ale neměl čas na předstartovní nervy a o to víc se těšil.

Santa Caterina Vertical Kilometer (3 km/1000m+): za pár minut z 1800 do 2800 m.n.m.

DCIM119GOPRO

Na startu by se mohla nervozita krájet. Musím říct, že hromadný závod ve vertikálním kilometru má hodně zvláštní atmosféru. Na kopci je dost fanoušků a myšlenka závodu – co nejrychleji se dostat po svých o 1000 metrů výše, se mi hodně líbí. Od prvních metrů cítím, že nachlazené plíce dostávají zabrat, ani nohy nejsou ok. Vlastně mi to ale ani nevadí. Po rychlém začátku a úvodních 200-300 výškových metrech začínám „předbíhat“ soupeře a vlastně mě to hrozně baví. Do prudkých kopců mi to přirozeně tak nějak jde, kromě toho mě uvnitř hřeje, že dnes nebudu ztrácet v žádném seběhu. Druhá půlka závodu bohužel hrozně rychle utekla. Většinu času opticky bojuju s Mackovým zadkem nějakých 30m přede mnou. Stále se přibližuje, před náběhem na sněžné pole v 2700 m.n.m. je mi ale jasné, že i když nemá svůj den, tak ho ani tak nedostihnu. Na sněhu fandí velká skupina českých fanoušků (po Italech jsme byli snad největší národní skupina), díky! Pod závěrečnou lezeckou skalní pasáží se povinně odevzdávají hole, a já si tak nějak uvědomuji, že už to končí. Na lanech už bohužel nejde předbíhat. Zástupy fanoušků a okolní krajina, atmosféra kterou si budu pamatovat hodně dlouho…

Vertikál překonal moje očekávání – hodně mě to bavilo a doufám, že jich ještě pár absolvuju. I výsledné umístění na 54. místě s časem 46 minut je vlastně vzhledem k okolnostem a trati příjemným překvapením. Doufám ale, že v Canazei to i přes antibiotika bude lepší!

Cima Confidale (3307) aneb „spadneš přece do měkkého“

DCIM119GOPRO

Po VK jsem si naivně (opojen alpskými štíty) myslel, že jsem nemoc překonal a další ráno vyrážíme s Licháčem, Mackem a Ondrou volně aklimatizačním tempem na Cima Confidale (3307 m.n.m.). Okolní příroda nám prostě nedovolila jen tak sedět a odpočívat před nedělním skymarathonem. A stálo to za to – 3,5 hodiny tréninku ve skalnatém terénu s metry sněhu – to je něco, co v ČR prostě nemáme. 5 kilometrů a 1100 výškových metrů uteče jako voda, a rázem jsme v zimní krajině, obklopeni metrovými závějemi sněhu, a kýčovitými výhledy, u kterých má ale člověk pocit, že stále nemá dost. DCIM119GOPRO

Fast and light je heslo dne – u takovýchto horských dnů se vždy nepřestávám divit, co tělo snese a jak rychle se člověk v horách může pohybovat, jak rychle se s každým hřebenem mění perspektiva. Ovšem asi v 3180 m.n.m. zjišťujeme, že dál už to dnes asi nepůjde – srázy ostré jako břitva nás v maratonkách dál nepustí. K tomu si po chvíli uvědomujeme, že jsme vlastně na úplně jiném bezejmenném hřebeni. Liči měl ještě řeči, že bychom vlastně dál lézt mohli, že by to nějak šlo: „Spadneš přece do měkkého“ …

Naštěstí jsme se ale rozhodli otočit – pro cestu zpět jsme zvolili okolní sněhová pole, po kterých jsme to svištěli po zadku (někteří i po hlavě) v neuvěřitelné rychlosti – umění je jen v tu pravou chvíli vyskočit (když cítíte, že masa sněhu, která se valí s vámi už je nad vaše síly nebo když už se blížíte do nebezpečné blízkosti kamenů a skal dole). Dobrý trénink na další den, kdy nás při závodě čekaly podobné úseky. Po návratu jsme ještě na otočku udělali výlet do Livigna pro startovní balík, pořádná večere a pak už jen propocená předzávodní noc.

Livigno Skymarathon (35,9 km/3021m+): krása hor je vlastně v tom, že nikdy nevíte co vás nahoře čeká

13490604_978670122246714_8119505164065323576_o

Ubytování v Santa Caterině více než hodinu od Livigna pro nás znamenalo v neděli vstávání po 5 ranní. Pár minut před 8:00 už stojím s ostatními závodníky natěšený vstříc krásnému dni na horách. Hrozně se těším, na druhou stranu mám ale ze závodu velký respekt – cítím, že 35 km a 3000 výškových metrů v technicky hodně náročném terénu bude bolet. První tři kilometry podél jezera u Livigna pohodově kolem 4’/km utekly jako voda, o chvíli později už nás čeká první 1000m stoupání. Postupně předbíhám všechny přepalovače, kteří to na rovině po startu příliš rvali, a o chvíli později se mi otevírají neuvěřitelné pohledy dolů na Livigno, a kolem dokola 360° horské štíty, kam oko dohlédne. První kilometry se sám sobě směju, jak se průběžně mění můj názor na použití holí na tomto závodě. Obecně patřím spíš mezi hůlkaře a v kopcích mi to s něma jde. První kilometry na rovině sice byly nepříjemné, v kopci pak ale super. Ovšem hned za prvním vrcholem začínají první poměrně hodně technicky náročné úseky. Na mírném převisu s lanem se s holemi začínám až bát, jednou rukou se držet lana nad tou propastí nebylo příjemné. Na první občerstvovačce tak už z dáli zdravím Ondru, který nám dělal super support, a s povděkem mu hole nechávám.

13497622_978330212280705_7637795114666966860_o13495409_978330415614018_2339346546465349384_o

Až do nějakého 20. kilometru se mi šlo (na ty nemocné okolnosti) fakt skvěle, až  si říkám, že to je nějaké divné. V prvním dlouhém seběhu jsem dokonce ztratil jen jedno místo, tak se směju od ucha k uchu (při vzpomínce na loňský Dolomites Skyrace, kdy kolem mě Italové lítali jak mravenci jeden za druhým…). Čím to bylo? Hlavně tím, že do toho zhruba 20. kilometru byl závod opravdu hodně chodecký – prudké pasáže střídaly skalnaté lezecké úseky, a ani ostré hřebeny nebyly na to pálit to pod 4”. Kromě toho jsme většinu času byli ve výšce kolem 2500-3000 m.n.m. a to mi (oproti ostatním) take nedělá problémy. Takže jsem si liboval a naživo před sebou pozoroval souboj světové ženské špičky. Po chvíli jsem se konečně dočkal – první dlouhý sněhový seběh. Paráda, poprvé v životě na zahraničním závodě v horách předbíhám ostatní v seběhu. Na Vysočině ani v Brně totiž dlouhé technické seběhy ve skále nenatrénujete – za to ty desítky hodin v hlubokém sněhu, které každou zimu absolvuji, jsou znát. Takže na sněhu se mi líbilo a návrat na skalnatý terén o pár minut později jsem přivítal s bolestí v srdci (a v nohách).

13528172_978670215580038_3240763893033716635_o

Nejvyšší vrchol byl taky zážitek, 3072 m.n.m. a obousměrná lana. Asi to byl zajímavý pohled na pár bláznů, kteří tam po těch lanech slidujou dolů. Při sestupu na laně jsem se bohužel trochu nechal unést, což mi další dva dny připomínaly spálené dlaně. Následovalo další sněhové pole, na kterém byla vyjetá skluzavka – skáču na zadek a svištím dolů. Nabírám rychlost a dole na mě něco křičí fotograf – chvilku jsem si naivně myslel, že křičí něco ve smyslu, že to bude super fotka, ať valím. Pak si ale uvědomuji, že gestikuluje, že jsou dole šutry – ať z té skluzavky koukám mizet. Dobrá zábava…

13502546_978330258947367_8414624820933380932_o

Přibíhám dolů na další občerstvovačku, čekají mě dva dlouhé kopce a jeden předlouhý seběh dolů do Livigna. Začíná pršet a mě začínají předbíhat ostatní závodníci. Poslední třetina závodu byla bohužel nejvíce běhatelná, a ten kdo tam šel tudíž logicky hodně ztratil. U mě se sešlo několik věcí – co si budu nalhávat – především asi celkové vyčerpání z nemoci. Na tu běhatelnou část jsem prostě v tu chvíli neměl. Kromě toho se ale během půl hodiny spustila opravdu silná bouřka a nás kolem 50.-80. místa se to drželo po celé nekonečné poslední stoupání. Mlha, klepu kosu… Takhle podchlazený už jsem dlouho nebyl. Skupinka přede mnou mi odešla, za mnou velká díra, vlaječky a značky závodu mi mizí před očima a vyčerpáním a podchlazením se mi motá hlava… Takovou krizi jsem na horách mockrát neměl. Zlaté spaní na hřebeni v -25°C. Ani nevím, jak jsem to doklepal – dost lidí v tu chvíli závod vzdalo, dokončilo jen nějakých 177 závodníků. Po krátkém bloudění na posledním kopci mi nějaký hrdina nahoře dal banán a termosku s čajem, lokal jsem to několik minut. Sice jsem se v tu chvíli zahřál, ale celkově už jsem byl skutečně dost prochladlý, chodidla v promočeným X-Talonech jsem vůbec necítil a děsil se dlouhého seběhu dolů. No, podle času na Stravě to z mé strany snad ani „seběh“ nebyl… Nakonec jsem to ale doklepal se ctí, 73. na světáku není úplná ostuda. Hory mi opět daly lekci. Původně odhadovaný čas kolem 4-4:30 hodiny byl taky hodně naivní – nakonec jsem na trati strávil 5:30 minut (Strava). Sice jsem tou krizí v bouřce dost ztratil, ale 4 hodiny to šla světová špička, takže asi tak… Marco de Gasperi každopádně v Livignu připravil závod, na který se nezapomíná – pravý skyrunning se vším všudy.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Držte palce, abych se dal po antibiotikách zdravotně do příštího týdne alespoň tak dohromady, abych v Canazei mohl startovat. Dolomity jsou totiž jednou z mých nejoblíbenějších oblastí – už se nemůžu dočkat. Ve středu vyrážíme!

Advertisements

2 thoughts on “Skyrunning v té nejčistější podobě – Livigno Skymarathon

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s