Sněhové překvapení v New Hamsphire

“Vojtí podívej se na předpověď počasí, třeba tam bude ještě zima…” To do mě hučela Anďa před dalším odletem do USA, a já jsem ji samozřejmě odpálkoval s tím, že letím na East Coast a
s jarní náladou jsem do kufru hodil jedny společenské boty, jedny lehké maratonky, 3/4 kalhoty na běhání atd. O pár hodin později, když kapitán v letadle oznamoval sněžnou bouři nad Bostonem v Massachusetts, jsem se musel smát sám sobě…

O dalších pár hodin později se budím ve státu New Hampshire na severovýchodě USA. Kolegové mi hlásí, že kancelář je pro dnešek zavřená – doslova jsme zapadli sněhem… za několik hodin napadlo více než 50 čísel prašanu. A to jsem si naivně myslel, že zimu už jsem letos zakončil na Krkonošské 70 (což byl skvělý týmový zážitek). Překvapivé závěje v Americe mě ale vyvedly z omylu. Mít volné dny, sněžnice, běžky, skialpy… tak by to byl ráj…

 

Tentokrát jsem do USA odjížděl s jinými než sportovními výzvami. Čekaly mě intenzivní pracovní dny, i tak jsem ovšem doufal, že se o víkendu vypravím do nejvyšších hor v New Hampshire, White Mountains. Hned po prvním výběhu v nížinách Bedfordu jsem ale pochopil, že víkendová výprava do White Mountains je v nedohlednu. V půlmetrových závějích jsem na vůli proplul pár kilometrů kolem apartmánu. Další den jsem k mému překvapení zjistil, že jsem předchozí den běhal po dvouproudé rychlostní silnici… bylo tedy jasné, že do velkých hor bych nejspíš ani nedojel.

White-Mountains-New-England-New-Hampshire
Takhle nějak jsem si před odjezdem představoval jarní hory v New Hampshire. Realita byla trochu jinde :-)

Další dny byly ve znamení práce. Z hlediska tréninku jsem se cítil jako rukojmí sněhové bouře, venku se prostě trénovat nedalo. Dohnalo mě to dokonce tak daleko, že jsem poprvé v životě šel na běžecký pás. Žádná velká zábava to opravdu není… po rozklusání, které bylo samo
o sobě nekonečné, jsem tam nastavil 10-11 mil za hodinu, nabouchal tam necelou desítku tempem 3:44/km, ovšem žádný požitek to nebyl a motal jsem se pak ještě půl hodiny…

Místo White Mountains jsem nakonec vymyslel na víkend alternativní plán – v pátek večer návštěva Bostonu, a v sobotu a neděli výběhy v “Uncanoonuc Mountains”, nejbližších kopcích u Manchesteru, hlavního města státu NH. Páteční večer byl tedy v duchu zelené barvy – slavil se totiž svátek sv. Patrika a v Bostonu je největší irská komunita v USA, proto tento svátek dost prožívají. Hospody a bary plné, a zelená kam se podíváš.

Uncanoonuc Mountains a traily po pás ve sněhu!

Uncanoonuc_Hikes_Color

Z Bostonu jsem si v noci od 3-4 dal únavnou ranní řidičskou vložku a o pár hodin později už jsem vyrážel směrem South Uncanoonuc Mountain. V plánu jsem měl cca 20-25 km
v hlubokém sněhu, nahoru do kopců hodně chození a doslova “brodění se” hlubočákem, dolů ale seběhová slast… Jižní vrchol jsem obkroužil několikrát a krásných zasněžených trailů jsem se po zkušenosti s bežeckým pásem doslova nemohl nabažit. Celkem cca 22 km a 1000m+, na ty sněhové podmínky paráda.

V neděli jsem opět trochu cítil bolavou kyčel, proto jsem autem dojel až k úpatí jižního vrcholu, abych se úplně vyhnul tvrdému povrchu a běhal jen po měkkém. V mrazivém ránu bez rukavic a zimního oblečení to bylo trochu na vůli, ale nakonec jsem se podíval i na severní vrchol a celkem z toho bylo opět slušných 1000m+ na 16 kilometrech. Nejradši bych tam kroužil další 4 hodiny, ale rozum zvítězil… Zbytek neděle jsem tak šetřil kyčel a užíval si volna. Celkově mi traily v Uncanoonuc hodně připomínaly Mt. Douglas v Kanadě, kde jsem před 2 roky při studiích trénoval skoro každý den. Z každé strany na vrchol vedou nejrůznější cestičky o různé náročnosti, člověk tak má stále na výběr… V zimě v prašanu je to ráj na sněžnice – taky se na mě všichni dívali jak na blázna, když jsem se kolem nich brodil po kolena v běžeckých botách.

Pondělí a úterý byly už jen v pracovním duchu a ve středu večer jsem už s Anďou “s mírnou” únavou poslouchal na Flédě v Brně Poletíme… Ideální způsob, jak se vypořádat s jetlagem je tedy jít rovnou z letiště na pivo a koncert :) pár dní v Brně a za dalším dobrodružstvím odlétám již zítra. Mířím za protinožci do Austrálie!

Uvidíme, jak se vyvine bolavá kyčel a co s mojí formou udělají dlouhé jarní cesty. Až se vrátím z Austrálie, tak už bude zbývat jen pár týdnu do českého skymarathonského mistráku na Perunu v Beskydech (41k/3190m+). Pokud se ale nebudu cítit ok, tak budu účast hodně zvažovat. Mezitím se snad ještě podívám do Alp a následovat bude Livigno Skymarathon (35k/3000m+) a v létě Tatranská Šelma (55k/3100m+).

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s