Typické zamlžené ráno vysoko v horách. Kilometry kolem vás jen vy, vaše milá, stan, a tu a tam vyčnívající velikáni nejvyššího norského pohoří Jotunheimen. Mlha je tak hustá, že skoro nevidíme auto, které parkujeme 10 metrů od stanu. Něco mi říká, že tohle nebude úplně obyčejné ráno. A opravdu — asi 300 metrů od nás se najednou rozestoupí mlha a nám se skýtá neuvěřitelný pohled – asi stokusé stádo sobů. Kéž by tento pohled, který nám připravila neuvěřitelná norská příroda, byl jediným překvapením toho rána…
Tak už je to více než měsíc, co jsme se s Anďou vrátili z Norska. Cíl jsme měli jasný: jít za heslem “You have to be here to believe it”, které najdete v promo materiálech o norské přírodě, která je jedním slovem neuvěřitelná. Chtěli jsme strávit co nejvíce času v horách a přírodě, turistickým centrům a městům se spíše vyhnout.
Díky zákonu”Right to Roam” má každý právo v Norsku (i ostatních skandidávských zemích, akorát se tam tomu říká jinak) stanovat kdekoliv ve vzdálenosti 150m od nejbližšího obydlí, a to i na soukromém pozemku. To se dokonale shodovalo s naším plánem trávit co nejvíce času v přírodě. V kombinaci s autem plným jídla, kávy a sportovního vybavení ideálka :-)
Den 1-3 (30/6 – 2/7): Žďár nad Sázavou – Hirsthals (Dánsko) – Kristiansand (Norsko)
Poslední červnový den jsem dojel z Brna domů, naložil Anďu a věci a na noc jsme vyrazili směr Dánsko. Trajekt z Hirtshalsu do norského přístavního města Kristiansand jsme měli sice až v sobotu pozdě večer, nicméně 1300 km jsem sám neměl ambice odřídit na jeden zátah a nechtěli jsme se stresovat na dálnicích… Kolem 2:00 tak stavíme někde za Berlínem a dáváme si pár hodin spánku v autě…
O dalších 800 km později se už procházíme u Severního moře. Při romantickém západu slunce jsme opravdu netušili, co nás na trajektu tentokrát čeká… Po pár desítkách minut na palubě totiž kapitán suše zahlásil, že míříme do mořšké bouře a je možné, že mnozí z nás budou zvracet. O pár minut později už začaly takové vlny, že výhled v lodním okénku kmital stylem “obloha-hladina-obloha-hladina” a posádka trajektu nestíhala roznášet a odnášet (plné) pytlíky. Plánované dvě hodiny plavby se protáhly skoro na 4h a stan jsme v prvním fjordu za Kristiansandem stavěli kolem 5 ranní…
Další den jsme samozřejmě vyspávali do oběda a Norsko nás nepřivítalo jinak než deštěm. V plánu byl přejezd po jižním pobřeží a výstup na skalní stěnu Preikestolen (či Pulpit Rock). Po 250 km se ovšem počasí neumodřilo, ba naopak lilo jako z konve s viditelností asi na metr, takže Preikestolen nemělo smysl pokoušet. Zamířili jsme tak rovnou do serpentin a fjordů směrem k městu Otta, které je srdcem pohoří Hardangervidda.
Den 4 (3/7): vodopád Langfoss, Otta a výšlap k ledovci Bruensbreen
Ráno stále prší a tak si děláme menší zajížďku k známému vodopádu Langfoss. Nicméně během dalších dní jsme podobných, i hezčích vodopádů viděli desítky, takže jsme zajížďku úplně úspěšně nevyhodnotili (krom toho jsou přímo u vodopádu dvě mýtné brány :-)). Pozitivní ale bylo, že postupně přestalo pršet a nám se při příjezdu do Otty začala otevírat ta pravá norská příroda. Ve fajn infocentru jsme si ujasnili, že další den vyrážíme na celodenní trek do srdce hor na Trolltungu, proto jsme v rámci rozcvičky odpoledne vyrazili jen na 7 km výšlap k méně známému ledovci Bruensbreen. Pro mě to byl hlavně test kyčle – zrovna před odjezdem se mi totiž v plné palbě vrátily jarní problémy s bolavou kyčlí. Tentokrát bohužel už nikoliv jen v podobě bolesti, ale i v podobě regulerního přeskakování kyčle při každém pohybu. Nic příjemného, nicméně chodit se s tím dalo 😃 Musel jsem tedy zatlačit slzu a smířit se s tím, že moje plány na norské předsnídaňové výběhy nevyjdou.
Den 5 (4/7): Trolltunga trek
Po luxusní noci přímo u fjordu jsme ráno vstali kolem 5 a vyjeli autem na parkoviště u výchozího místa na Trolltungu. Vzhledem k tomu, že se jedná asi o nejnavštěvovanější trek v Norsku, může se parkoviště (i přes šílenou cenu 300 NOK na 15h) celkem rychle zaplnit. Na začátku treku není nouze o výjevy typu Japonci v džínách, podpatkách atd. Bohužel právě proto “musí” norská turistická centra označovat trek jako extrémně náročný. Jedná se o cca 23 km/1000m+. Nic co by průměrný turista za den nedal, ovšem je nutno pamatovat na to, že jste v horách, počasí se může rychle změnit a pak tam zbytečně musí pro lidi v žabkách či džínách lítat helikoptéra.
Po prvních dvou strmých kilometrech se dostanete na náhorní plošinu a začínají úchvatné scenérie, kdy většinu trasy jdete po úbočí jednoho z nejkrásnějších norských fjordů Hardangerfjord. Po 11 km dorazíte k proslulé skále tyčící se 1000 metrů nad fjordem. Sám bych tu legendární fotkou i oželel, ale Anďa chtěla, takže jsme si místo na skalní rampu pár minut vystáli :-)
Trolltunga je takový “must-have” norské přírody. I přes množství turistů to ale stojí za to — myslím, že to je jeden z nejhezčích jednodenních treků na světě.
Den 6 (5/7): Eidfjord, přejezd přes Hardangerviddu do lyžařských revírů u Beitestolenu
Po treku na Trolltungu jsme si dopřáli první norský kemp v Lofthusu, platí se za vše včetně teplé vody. Nicméně nám to bodlo a další den jsme si poleželi do 11. Následně nás čekalo 300 km přes hory a doly, podél fjordů i horských potoků. Zastavovali jsme snad každých 10 minut a ani to nebylo dostatečné. Krása a divoká příroda, kam se podíváš. Měli jsme chuť nejradši zaparkovat, postavit stan a jen vstřebávat ticho a klid okolních hor. Nejčastější značka, kterou jsme ten potkávali, byla většinou směrovka k lyžařským (běžkařským!) tratím. Města, které jsme si dle mapy představovali okresní velikosti, ve skutečnosti představovalo pár chat rozesetých po okolních kopcích.
Třešničkou na dortu tohoto dne bylo setkání s norskou silniční policií. Norské silnice jsou proslulé přísným dodržováním rychlostních limitů (i přes bezvadný stav a nízký provoz je skoro všude 80 km/h) a po 6 dnech na cestě už jsme si říkali, že je divné že jsme nikde neviděli na silnicích policii.
A pak to přišlo: ke konci dne po 5 hodinách řízení už jsem byl trochu unavený, a najednou se za mnou černý Passat rozsvítil všemi barvami duhy. V první chvíli jsem si myslel, že se někdo vytahuje podařeným skrytým tuningem, nicméně po pár stovkách metrů jsem si uvědomil, že jdou po mě…
S myšlenkami na to, že budu muset rozbít kasičku (nehledě na to, že v Norsku je všechno extrémně drahé, tak pokutu tam opravdu ale opravdu platit nechcete), jsem přizastavil… a už to jelo. Dýchal jsem (jsem lehká váha, ale pivo jsem měl naposledy den zpět….) a bylo mi řečeno, že za mnou jeli už z 15 km vzdáleného města, kde jsem nedal přednost chodci na (!) druhé straně silnice, který se (pouze) blížil k přechodu. Zastavit se mne rozhodli proto, že jsem prý nějak moc začal kličkovat (vyhýbal jsem se zrovna dírám na silnici…). No nakonec jsem to ukecal, ale triko jsem propotil tak, že bylo na vyhození.
Den 7-8 (6-7/7): Bessegen trek a Gjende trek
Další den jsme zaparkovali u jezera Gjende, do batohů zabalili zásoby na 2 dny a vyrazili na trek přes hřeben Bessegen, který se tyčí právě nad jezerem Gjende a slibuje luxusní výhledy na hlavní část nejvyššího norského pohoří Jotunheimen. První poctivé stoupání člověka zahřeje (zvláště když nese 2 spacáky, 2 karimatky a stan), ale jako vždy vám hory dají nahoře sladkou odměnu. Tentokrát ta odměna byla trochu mrazivá v podobě silnýho větru. O hodinu později na nás ale čekalo velké překvapení. Zatímco jsme obědvali, tak se k nám blížila po hřebeni dvojice, která mi byla nějaká povědomá. A oni to byli kamarádi ze Žďáru Ondra a Iveta. Ve Žďáře na sebe nenarazíme, co je rok dlouhý a potkáme se v největších norských horách… svět je malej.
Na oslavu společného setkání jsme po dokončení Bessegen treku a postavení stanů šli s Ondrou koupit do přilehlé chaty pivka, jejichž cena mi utkvěla v paměti :) 240 Kč za plechovku člověk moc často nedá…
Další den jsme se rozloučili s Ondrou a Ivetou a vyrazili podél jezera Gjende nekonečným trailem zpět k autu s myšlenkami na odpočinkový den strávený někde na náhorní plošině daleko od lidí… který nakonec nebyl úplně podle našich představ.
Den 9 (8/7): Ztraceni v mlze
Typické zamlžené ráno vysoko v horách. Kilometry kolem vás jen vy, vaše milá, stan a tu a tam vyčnívající velikáni nejvyššího norského pohoří Jotunheimen. Mlha je tak hustá, že skoro nevidíme auto, které parkujeme 10 metrů od stanu. Něco mi říká, že tohle nebude úplně obyčejné ráno. A opravdu — asi 300 metrů od nás se najednou rozestoupí mlha a nám se skýtá neuvěřitelný pohled – asi stokusé stádo sobů. Kéž by tento pohled, který nám připravila neuvěřitelná norská příroda, byl jediným překvapením toho rána…
Co se stalo? Noc byla v 1400 mnm chladná a ráno jsme se nemohli vykopat a vyrazit na cestu. Kempovali jsme u auta, dělali kávičky, čaje… přitom měli 2 hodiny otevřené auto, zapnuté rádio, interní světla… no klasika. Vlivem počasí, nadmořské výšky a vlastní blbosti jsme nenastartovali. Baterka v háji. Nejbližší město 80 km. Do toho jsem ještě Anďe rozbil oblíbený cestovní frenchpress…
A jako na zavolanou do toho samozřejmě začalo lít jako z konve, frekvence projíždějících aut zhruba 1 kus/10 minut… a v tom stopovat auto, které by bylo nejen ochotné nám pomoci nastartovat, ale ještě mělo s sebou startovací kabely, byla pěkná výzva. Po 2,5 hodinách v dešti a zimě se nad námi smiloval projíždějící švédský pár a doslova nás zachránil. Den jsme nakonec zachránili návštěvou městečka Lom a přejezdem a výstupem k ledovcovému splazu Nigardsbreen…
Den 10 (9/7): Jotunheimen Scenic Route, Geirangerfjord a Trollstigen
Další den jsme v návaznosti na počasí rozhodli, že si uděláme kratší výlety u Geirangerfjordu a Trolí Stezky (Trollstigen) a pokusíme se přejet až ke kouzelnému podhorskému městu Andalsnes. Cestou jsme projeli impozantní Jotunheimen Scenic Route – nejvýše položenou horskou silnici v Norsku, kde není problém vidět v červenci luxusně natažené lyžařské stopy od rolby… nebýt bolavé kyčle, asi bych to nevydržel, půjčil si lyže a šel se sklouznout.
Geirangerfjord a Trollstigen nás upřímně spíše zklamaly. Samozřejmě obě destinace jsou nádherné, příroda neuvěřitelná. Nicméně v obou místech bylo tolik turistů, že jsme se již nemohli dočkat odlehlejších hor kolem hřebene Romsdalseggen, který se tyčí nad Andalsnes.
Den 11 (10/7): Romsdalssegen ridge paradise
A dočkali jsme se hned další den! Vstali jsme kolem 6 a vyrazili strmě vzhůru—první dva kilometry s převýšením 700 výškových metrů naznačovali dobrou bejkárnu. V polovině stoupání jsem se dohodl s Anďou, že si vyběhnu na vrchol, ona bude pokračovat vlastním tempem a pak se pro ní otočím. O pár desítek minut už jsem byl nahoře, a pohled který se mi otevřel byl jeden z nejkrásnějších, co jsem na horách v životě viděl. Nedivím se, že právě tohle jsou hřebeny, kde často trénuje Kilian.
Unikátnost hor kolem Andalsnes je v tom, že se zde kombinují extrémně prudké skalní stěny, fjordy i menší zelení porostlé kopce. Brutální převýšení potom jen dodávají pohledům na impozantnosti. Andalsnes leží u břehu moře a vlastně pár kilometrů od města je vrchol Blanebba s výškou 1320 a pokračují další a další bezejmenné vrcholy bez turistických cest, kde se vyřádí každý milovník hor…
Celkově trek přes Romsdalssegen byl (samozřejmě i díky společnosti a počasí) skutečně jedním z mých nejhezčích dnů v horách, kterých si člověk musí vážit.
Den 12 (11/7): More Romsdal, less Innerdalen a 16 hodin ve stanu
Další den jsme měli v plánu přejet do dalšího krásné (a méně známého) pohoří Innerdalen, bohužel předpověď nebyla příliš optimistická, takže jsme se rozhodli zajet do srdce hor pod hřebenem Romsdalssegenu a tam udělat menší trek a zakempovat. Nakonec si Anďa dala pauzu a já z druhé strany vyběhl/vylezl již zmíněný vrchol Blanebba. I přes bolest kyčle to nešlo vydržet a musel jsem :-) Na 5 km krásný technický vertikální kilometr, nahoře kombinace sněhu a skály, paráda…
Počasí se ovšem rychle horšilo, takže jsem dolů celkem valil, což odnesla čelist a prst (nejspíš asi zlomený, protože pořád bolí.. :-)). O pár hodin později jsme již s Anďou kempili ve stanu a poslouchali neutuchající konve deště. O dalších pár hodin později už začal prosakovat stan a v 1:00 v noci jsem to nevydržel a šel radši přeparkovat auto z hliněného povrchu na silnici (přes kterou v tom nečase v horách stejně nikdo nejezdil). Ráno už bych z toho bahna nevyjel. Po nějakých 17 hodinách ve stanu jsme to už nevydrželi, udělali super rychlé mokré balení a vyrazili směr další pohoří Reinheimen a Breihemen.
Den 13-14 (12-13/7): Reinheimen, Breihemen, Rondane a zastávky v Lillehammeru a Oslu
Další dva dny byly poznamenány počasím, i tak jsme toho ale díky autu viděli hodně, a myslím, že Anďě už ani nevadilo, že jsem ji netahal po žádných daších velkých výstupech. Postupně jsme projeli národní parky Reinheimen a Breinheimen, kde jsme udělali výšlap na krásnou vyhlídku Viewpoint Snøhetta – Anďa si na 2 hodinky poseděla v luxusní dřevěné odpočívárně a já se opět proběhl po okolních kopcích (zatímco kyčel brečela).
Následoval už krásný národní park Rondane, kde jsme před 7 lety s klukama udělali trek na nejvyšší horu Rondeslottet. Nás už ale s Anďou čekalo trochu kultury – v Lillehammeru jsme se podívali do olympijské centra ke skokanským můstkům a v Oslu zažili menší sociální šok po dnech strávených o samotě v přírodě. Nevím, zda se Oslo během 7 let tak změnilo, nebo zda si to jen špatně pamatuji, ale stalo se z něj skutečně multikulturní centrum, ulice jsou rozmanitost sama.
Den 15-16-17 (14-16/7): Objevování krás švédského pobřeží, trajektem do Německa a noční dálnicí domů
Další dny nás čekalo objevování švédského pobřeží. Je zajímavé, jak se krajina s přejezdem na jih mění pod rukama. Švédsko má také něco do sebe – kombinace divokých lesů prošpikovaných skalámi má svoje kouzlo. Vychytali jsme luxusní místo na spaní v typickém švédském lese jen asi 200m od dálnice a pak navštívili přímořská městečka Hamburgsund a Kungsham, kde jsou k vidění typické švédské “loďkové domky” i kus historie – tato oblast byla totiž osídlená jako jedna z prvních ve Švédsku vůbec.
Odpoledne už následoval dlouhý přejezd přes celé Švédsko na jih k přístavnímu městu Malmo. Se zatnutými zuby jsme zaplatili podprůměrný kemp v přepočtu za 55 euro na noc (očividně tam vydělavají na lidech, kteří míří ráno na trajekt) a pak už nás čekala jen 9 hodin dlouhá plavba do Německa. Anďa si tím spravila názor na trajekty, počasí bylo totiž bez mráčku, na palubě byl bazén a sauna, takže jsme odpočatí dorazili večer do německého Travemunde a zbylých 900 km jsme dali přímkou a v 5 ráno už leželi v posteli doma.
Norsko prostě nezklame, a na cestování s autem je to určitě jedna z nejlepších destinací vůbec. Ačkoliv se říká, že je to tam extrémně drahé (což taky je), tak se taková akce dá ve dvou lidech v pohodě udělat (bez nějakého velkého omezování) do 30 tisíc Kč. Předpoklad ale samozřejmě je vlastní auto plné jídla a většina nocí strávených ve stanu v přírodě. O tom ale přece cestování Norskem je…
Aktuální ceny základních služeb/surovin:
- kemp pro 2 osoby + stan, auto: cca 200-250 NOK (někdy se platí navíc sprcha)
- nafta: 11,97 NOK/litr – 15,00 NOK/litr
- přejezdový trajekt: většinou 112 NOK (2-5 min přejezd)
- parking Trolltunga: 300 NOK/den (ale to je turistický extrém)
- pivo na horské chatě: 85 NOK
- chleba (v supermarketu): cca 30-50 NOK
Obecně se jídlo (v supermarketech) podle mě za poslední roky zlevnilo. Alespoň mi to tak přišlo v porovnání s předchozí zkušeností před 7 lety. Stále platí, že je Norsko dost drahá země, ale stojí za to…
Keep Moving 
Leave a Reply