Keep Moving

Letím. Jen chvíli po rozednění nechávám nohy, aby mne nesly bezejmennými kaňony národního parku Canyonlands. Desítky minut klesám rychlostí větru hlouběji a hlouběji do nitra kaňonů, které jsou svou rozlohou ohromující. Neuvěřitelná příroda utažských kaňonů si vás okamžitě získá a rychle pochopíte heslo státu Utah “Life Elevated”. Hodinky ovšem neúprosně signalizují, že je čas jít zpět – v těchto končinách se člověk ztratit nechce. 

Jen dva týdny po návratu z Bostonu jsem opět balil kufr a vyrážel znovu přes velkou louži. Plán byl jasný: služební cesta v Bostonu, Chicagu a New Yorku a následně vyčistit hlavu v dechberoucí přírodě Utahu a Arizony. Takové kontrasty jsem snad ještě na žádné cestě nezažil – po prvním mrakodrapovém týdnu ve velkoměstech bylo spaní v přírodě středoamerických kaňonů pohlazení po duši.

Boston & Chicago

Boston nás přívítal o poznání chladnějším počasím, než s jakým jsem se s ním loučil na konci září. Ranní výběhy mne tak stály o poznání více mentálních sil :-) Kromě práce jsme stihli navštívit akorát Harvard University, jejíž kampus mne ale ničím zvláštním nenadchnul a pochutnat si na vyhlášených mořských plodech.

O Chicagu se říká, že má jeden z nejpůsobivějších skyline (=panorama mrakodrapů) na světě. A skutečně hned po příjezdu do města (což z letiště O’Hare trvá přes hodinu) na vás dýchne ta pravá Amerika. Velikost mrakodrapů naprosto vyráží dech. Systém podjezdových a nadjezdových dálnic mezi ulicemi je neuvěřitelný. Vzhledem k pověsti Chicaga mě překvapila čistota ulic (prý se to v posledních letech diametrálně zlepšilo). Překvapivé také bylo ráno v 7 množství běžců na břehu jezera Lake Michigan, u kterého město leží. Tolik lidí jsem ráno před prací běhat neviděl snad ani v londýnském Hyde parku – svítání u Adler Planetarium s výhledem na skyline stojí za to. V Chicagu taky doporučuji ochutnat místní specialitu “hlubokou” pizzu – pár kousků zaplní žaludek i náročnějších běžců!

 

“It’s up to you, New York, New York…”

Po Bostonu a Chicagu se moje přírodní srdce už nemohlo dočkat přírody. Dva dny v New Yorku byly ale tak akorát, abych se tohoto města nabažil a zároveň se ho nepřejedl. Návštěva památníků trágedie 11/9 je silný zážitek – tragédii připomínají jak samotné památníky se jmény všech 2996 obětí, tak nové One World Trade Center, které (z mého pohledu) demonstruje americkou sílu a vůli se terorismu nepoddat. Stavět se začalo v roce 2006 a dokončeno bylo 2013.

Vzhledem k tomu, že další den večer už jsme měli naplánovaný odlet do Salt Lake City, rozhodli jsme se New York prozkoumat na kolech. V sobotu ráno kousek od hotelu půjčujeme dva oře, na kterých následně po New Yorku brázdíme 33 kilometrů. Central Park, Empire State Building, Statue of Liberty, Wall Street, Brooklyn, legendární mosty… je toho tam hodně. Manhattan tepe vlastním životem na každém kroku, v mrakodrapech, na ulici, v parku. V metru vedle s sebe potkáte kravaťáka z Wall Street, jak sedí vedle člověk ve fialovém (od hlavy k patě včetně vlasů). Prostě svoboda.

 

“Utah… Life Elevated”

“Letím. Jen chvíli po rozednění nechávám nohy, aby mne nesly bezejmennými kaňony národního parku Canyonlands. Desítky minut klesám rychlostí větru hlouběji a hlouběji do nitra kaňonů, které jsou svou rozlohou ohromující.”

Takhle jsem se cítil první ráno uprostřed divočiny v Canyonlands. Hodinky ovšem neúprosně signalizují, že je čas jít zpět – v těchto končinách se člověk ztratit nechce. V hlavě se mi dokola přehrávají obrázky z filmu 127 Hours, jehož příběh se odehrál právě v těchto místech.

 

Utah je americký stát s nejvíce národními parky, celkem je jich zde 5. My jsme navštívili 4 z nich a k tomu přidali Grand Canyon v Arizoně. Po týdnu hotelových nocích jsme vyjeli v neděli ráno vstříc stovkám kilometrů ve Fordu Explorer, který se stal naším útočištěm doslova ve dne v noci. Na služebku jsme totiž kromě obleku měli v kufru zabalený i spacák a karimatku :-)

Archies

První zastávkou byl proslulý národní park Archies s charakteristickými skalními bránami. 5-kilometrový výšlap/výběh k nejznámějšímu Delicate Arch byl povinností, ovšem v parku se nachází podobných přírodních úkazů mnohem více. Jediné, co u Delicate Arch rušilo okolní scenérii, bylo množství selfie-turistů. Proto mi to nedalo, a zlezl jsem o několik desítek výškových metrů pod oblouk, kde mne kolega Tomáš zachytil na několika fotografiích, které ukážu dětem :-)

Před soumrakem jsme stihli ještě Landscape Arch, který se v 90. letech málem zřítil a cestou zpět Pine Tree Arch a Tunnel Arch.

 

Ještě večer jsme přejeli 150 km západně těsně před hranici Canyonlands. Tam začíná ta pravá utažská pustina. Cestou za soumraku jsme jen tušili, že kolem nás jsou stovky skalních velikánů. Auto jsme zaparkovali v luxusním přírodním kempu, kde hořelo pár ohňů. Vzali jsme proto pár piv a vyrazili k prvnímu z nich – a udělali jsme dobře. Výměnou za pivko nám bylo teplo ohně, hot dogy a skvělé povídání se Skylerem z Duranga (město pod coloradskými San Juans), který do Canyonlands vyrazil na pár dní bajkovat se svým sedmiletým synem.

Canyonlands – skalnatá údolí, z kterých jde mráz po zádech

Ráno jsme rozlámaní z první noci v autě vyrazili směr Joint Trail, který vás zavede do samotného srdce kaňonů zvaného The Needles. Canyonlands se vzhledem ke své obří rozloze dělí na několik oblastí (The Needles, The Maze, Island in the Sky a Horseshoe Canyon). Jak název napovídá, té naší oblasti dal jméno tvar okolních skal – stovky jehel rozesetých po krajině.

“The Needles aneb jehly, kam se podíváš”

Joint trail dlouhý 18 km nám dal zabrat, a to nás ten den ještě čekal několik stovek kilometrů dlouhý přejezd do Arizony ke Grand Canyonu. Tempomat a nekonečná rovina rezervace Navajo ovšem pomohly k tomu, že jsme si o pár hodin později už “stlali” 10m od vstupu do NP Grand Canyonu. V národních parcích se totiž stanovat ani spát v autě nemůže – nicméně díky super appce Campendium jsme vždy měli v kapse tipy, kde píchnout auto kousek od parku a vyhnout se tak problémům.

 

Grand Canyon – z okraje na dno a zase zpět

Ráno nás probudila námraza na autě – ráno v Grand Canyonu jsem si naivně představoval jinak! Nicméně tzv. Rim (okraj) Grand Canyonu leží ve výšce nad 2000 m.n.m. Odměnou nám byla ale luxusní snídaně s výhledem, který se člověku moc často nenaskytne.

“Prudké zákruty, údolí a skalnatá kopyta po tisíce let tvarované řekou Colorado berou dech.”

O hodinku později už vyrážím po legendárním trailu Bright Angel Trail a s každým metrem klesám na dno kaňonu. Opět mám pocit, že letím – s klesající výškou stoupá teplota a klesá počet turistů – většina z nich na samotné dno nedojde. Nejradši bych pokračoval a dokončil celý legendární přeběh R2R (Rim to Rim), ale takový časový luxus nemáme. Čekají nás totiž další přírodní krásy v Zionu a Bryce Canyonu!

 

Po stopách andělů uprostřed Zionu

Po Archies, Canyonlands a Grand Canyonu už jsem nevěřil, že mě na Zionu něco překvapí – měl jsem pocit, že moje nádoba schopná absorbovat přírodní krásu v 5 dnech už přetýká. Vzhledem k tomu, jak malé je údolí uvnitř hor Zionu je nutné nechat auto na parkovišti u infocentra, z kterého turisty odváží na túry shuttle busy.

Čekal nás nejznámější trail v Zionu – Angel’s Landing Trail. Na místo, kde přistáli Anďelé, vede na turistické poměry poměrně technický trail, který je ovšem krátký a zabere jen pár hodin. Já jsem se neudržel a celé to vyběhl – skály, řetězy, krása. Na vrcholu jsem byl za pár desítek minut a pak si dal vrcholovou pasáž ještě jednou s Tomem. Celkově 13,5 km a 750m+, luxus!

Bryce Canyon jako třešnička na dortu

Na Bryce Canyon nám doslova už nezbyla energie. Přijeli jsme, viděli jsme, nafotili jsme. Fajfka odškrtnuta, ale na víc už jsme neměli – čekalo nás totiž ještě 450 km zpět do Salt Lake City. A další den zpět do české reality… Dallas, Londýn, Vídeň, Brno. Tak zase příště :-)