Flow. Kniha s příznačným názvem, na kterou jsem narazil díky rubrice Tři knihy skvělého časopisu B. Americký psycholog s šíleným příjmením Csikszentmihalyi v ní definuje flow jako stav mysli, kdy jsme natolik pohlceni aktuální činností, že nemyslíme na nic jiného. Čas plyne a všechno se zdá tak nějak přirozené. Nemyslíme na výsledek, na zadání ani na dílčí kroky právě probíhající činnosti. Plyneme.
V takovém flow jsem se cítil prvních 45 km mého letošního závodního vrcholu sezóny v italských Dolomitech. Zbývajících 17 km do finiše už tak idylicky neplynulo… ale vezmu to pěkně postupně.
Po jarních rychlejších závodech, kdy jsem stlačil desítku pod 34′ jsem se rozhodl na pár měsíců přepnout na tratě kolem 50-60 km. V květnu FKT Žďářské vrchy, v červnu služební cesty s vložkou na Poludnici na Slovensku (“jen” 23 km/1700m+, kde jsem v horku pohořel, za to brácha Martin to rozsekal) a v červenci Sellaronda Ultratrail 62 km/4000m+ v mé oblíbené části Dolomit kolem Canazei.
Na tomto závodě mne lákala hlavně trasa – líbil se mi logický okruh kolem masivu Sellarondy, kdy bežci vystoupají postupně do všech známých sedel Passo Sella, Passo Gardena, Passo Pordoi atd. Na Sellarondu se už několik let snažím pravidelně alespoň jednou za rok podívat. V úterý po práci jsme tak skočili s Anďou do auta, naložili bráchu Martina s jeho Marťou a o pár hodin později už jsme popíjeli pivko u kamaráda Ondry v Innsbrucku.
V plánu bylo před sobotním závodem pár lehčích treků, slackline, italské kávičky, čtení a kempovací užívačka – z jedné strany stěny majestátní Marmolady, z druhé strany Piz Boe. Tady bych si dokázal představit kempovat pár týdnů v kuse :)
Vstávej si ve 3:30 ráno do deště!
Dny volna utekly až příliš rychle a najednou se budím ve 3:30 v den startu závodu. Člověku se v tuto hodinu nevstává příliš lehce nikdy, natož s vidinou 60 kilometrů v horách, na kterých musí nohy (i hlava) nastoupat skoro 4000 metrů. Když se k tomu přidal prudký déšt neúprosně bubnující na stan, tak se mi ze spacáku fakt nechtělo.
Nicméně start závodu v 5:00 mi nedal na vybranou, a o chvíli později už jsem popíjel kávu z termosky a psychicky se připravoval na to utrpení. Ani ta čerstvá houska s burákovým máslem mi nějak nejela. Na poslední chvíli kontroluju povinné vybavení a špekuluju, zda si vzít silnejší nepromokavou bundu. Přece jen představa několika hodin v dešti v horách mne moc nelákala.
Nakonec se ale počasí umoudřilo a my startujeme v 5:30 za prvních jarních paprsků bez čelovky i bundy. Hned prvních 7.5 km s 800 nastoupanými metry na Passo Sella je pěkně výživných. S menší pauzou na záchod ale skoro celé stoupání běžím rychleji než pár dní před tím s Marťou během krátkého tréninku, a začínám tušit, že by to mohl být celkem fajn den. Nahoře jsem mezi 10.-20. místem, dávám loka čaje, pusu Anďe a jde se na první dlouhý seběh dne. The game is on!
Z kopce se to nepere tak na krev, jako při kratších skyrace závodech a díky tomu se držím ve skupince a ani v seběhu neztrácím. Od sedla Sella běžím s nějakým malým Italem, má snad 160 cm a stehna jako věstonická venuše. Nahoru buší s holema neuvěřitelnou frekvencí. Při průběhu Selvou po rovině ale nechápu, že je s touto neatletickou postavou schopný všechny rovinaté úseky běžet pod 4min/km. Nemůžu se na to dívat a zrychluju. V dalším dlouhém stoupání na Passo Gardena do 2280 mnm mne ale strojovým tempem zase docvakává a strávíme tak “na provaze” další dvě hodiny.
“I knooow… Zion is such a great place for mountain running. Still I feel more of a road runner, my PRs are not that bad.”
Kilometry ubíhají a já se skutečně cítím skvěle – takovýchto delších závodů jsem měl jen málo. To je asi to flow. V polovině závodu po stoupání východní stěnou, resp upatím Piz Boe následuje několik technických kilometrů skálami, kdy dobíhám (k mému překvapení) Američana Jakea. Chvíli kecám o Utahu a Zionu a on si stěžuje, že vůbec neumí tyhle evropský seběhy, že je spíš typ na souvislé tempo. Když přijde řeč na maraton, říká že ty mu celkem jdou. Ze slušnosti se ptám, za kolik to dává. Tak skromně říká, že to na Utah není úplně špatný – 2:16 a 1:05 běhá půlku. Tak upřímně jsem se při závodě ještě nezasmál. V Česku by s aktuální úrovní našich top běžců v podstatě nejlepší…
Každopádně se s Jakeem necháváme trochu unést závodem, když nám hlásí že jsme na dostřel top10, která je na tomhle závodě pódiová. Jak to tak bývá, tak jsem na to samozřejmě doplatil. Občerstvovačkou v Arabbě probíhám ve snaze závodit a udržet se Amíka-maratonce až příliš rychle a zapomínám doplnit vodu. Na Anďu křičím “Na jakým místě jsem” ve snaze zjistit, zda jsem skutečně na okraji top10. Anďa mi ve své nevinnosti hezky odpovídá, že jsem přece v Arabbě :-)
Chybu s nedoplněním vody jsem si vyžral do dna. Ještě cca 8 km jedu na vlně euforie, nicméně v polovině nejprudšího stoupání na Refugio Padon mi voda definitivně dochází. Na horko a dehydrataci trpím (což jsem odnesl i na Poludnici v červnu), je to boj. K další občerstvovačce mi to trvalo skoro 40 min… konečně na sebe liju vědro s vodou a rozbíhám se k poslednímu krásnému úseku nad jezerem Fedaia podél severní stěny Marmolady směrem k Passo Pordoi. Tohle je s Anďou náš oblíbený hřeben.
Když jsme tam 2 dny před tím šli pěšky, tak jsem si maloval že tady na 55.km poběžím trochu jiným tempem. Nicméně bojuju a na Pordoi dobíhám na 15.místě. Brácha se mnou běží, točí a křičí že to dám pod 7:30. Cíl byl pod 8 hodin, pod 7:30 by to byla paráda.
Chytám druhý dech, nicméně to nestačí. Italové si na nás nepřipravili seběh 5 km napřímo dolů z Passo Pordoi do Canazei, ale z Pordoie to kroutí ještě vlnitými traily 7 km do údolí. Druhý dech dochází a cvakají mě dva Italové… GPS ukazuje už přes 60 km – Kde je ten finiš? – říkám si. Finišovat ale ještě umím, 61. kilometr za 3:35, a po 7 hodinách a 38 minutách lehám k zemi.
Následuje několik hodin nemohoucnosti, ale taky štěstí. Že jsem to ve zdraví a se ctí dal. A vlastně se vůbec nedostavilo “tak tohle už nikdy” — sice jsem z těch seběhu nemohl chvíli pořádně chodit, ale v podstatě mě hned mrzelo, že zbytek dne nemůžu užívat ty luxusní traily kolem!
Sellaronda Ultra Trail
- 61 km/3750m+
- 7 hodin 38 minut
- 16. místo z 440 startujících
- Strava
Závodění je fajn. Z Itálie si ale tentokrát odvážím úplně něco jiného, co vlastně ze vzpomínek na letošní výlet do Dolomit samotný závod tak trochu navždy vytěsnilo.
Keep Moving 
Leave a Reply