Poslední roky se mi daří během zimy pravidelně na pár dní vypnout od práce a jet si s kamarády někam zaběhat. Letos jsme s Lyžníkem vybrali Španělsko, konkrétně oblast kolem Valencie, kde nyní bydlí Švirda. Se Švirdou už jsem tuhle oblast shodou okolností před 2 roky navštívil, a proto jsem už věděl, do čeho jdeme. Žádné romantické alpské traily vás tam nečekají – buš, pichlavé keře, těžký kamenitý terén, horko.. ale taky krásná příroda, která na pár dní určitě stojí za to.
Jako vždy ještě v den odjezdu dodělávám poslední věci v práci a poté rovnou mířím na letiště do Vídně, kde se potkáme s Lyžníkem. Je to zajímavé, jak některá setkání v životě jsou naprosto náhodná, a ovlivní potom vaše další akce. S Lyžníkem jsme se na Inov-8 trail festivalu na podzim (shodou okolností 2 dny před osudným trháním osmiček:)) potkali náhodou hlavně díky tomu, že jsme sdíleli ještě s bráchou celý víkend pokoj. No a teď (v době psaní tohoto článku) jsme zrovna v Livignu už na několikáté akci…
Doufal jsem, že do Španělska budu odjíždět v lepším rozpoložení—už od Vánoc mě totiž trápily problémy se zuby. Podzimní trhání osmiček se zkomplikovalo, a začaly zlobit zubní nervy—což je oproti trhání osmiček trochu jiný level bolesti (bolesti trvaly několik měsíců, takže mi nakonec ty zubní nervy museli vytrhat). Celý „tréninkový kemp“ u Valencie tak pro mne byl vlastně velkým otazníkem, zda vůbec budu schopný něco rozumného odtrénovat.
O to nadšeněji jsem hned další ráno po příletu vyběhl vstříc prvním kilometrům. Měli jsme v plánu začít rozumně, cca 15-20 km dlouhým přeběhem hřebene Penya del Pinyol Gros, z čehož se samozřejmě nakonec vyklubal skoro 30km lauf s 1500m převýšením :) Každopádně ten pocit, kdy doběhnete pořádný lauf, a zbytek dne vás čeká už jen odpočinek, jídlo, čtení, povídání, plánování tras na další dny… absolutní pohoda. Zuby byly cítit, ale bolest jsem „zajedl“ kyblíkem zmrzliny.
Strava log: Penya del Pinyol Gros
Druhý den jsme si řekli, že zvolníme a opět to nedopadlo. V plánu byl pouze „lehký“ vertikálek na kopci La Safor. Na vrcholu jsme neuváženě rozhodli, že to zkusíme seběhnout druhou stranou do údolí, ovšem po 200m se nám cesta ztratila a následoval hodinový boj v totální buši plné ostrých vyprahlých keřů a ještě ostřejších kamenů pod nimi. Odneslo to roztržené triko i boty :) Večer jsme za odměnu dali klus po pláži, návštěvu Švirdovy „výpravy“ z Expedition Clubu a další kyblík zmrzliny na ochlazení zubu.
Následující ráno jsme si přivstali a vyrazili autem dále na jih, do oblasti soutěsky Mallá del Llop, kterou mohu jen doporučit. V porovnání s vyprahlou krajinou mezi Valencií a Olivou byla příroda mnohem živější, traily běhatelnější a celkově to byl jeden z těch horských dnů, na které člověk vždy rád vzpomíná. Po 2-3 hodinách laufu jsme seběhli do bezejmenné vesnice, kde si zrovna vesničani dopřávali odpolední siestu a my jsme neodolali – 2 espressa, 2 chlazené coca-coly a miska oliv a ořechů za 5 eur, to vše při posezení ve stínu. Jo něco takového bych si dovedl představit při každém laufu…
Jak to tak na horách bývá, čas plyne hodně rychle. Sotva jsme se rozkoukali, už jsme plánovali výběh na poslední den a společný oběd s Aničkou a Švirdou. Loupli jsme tam ještě necelých 20km s 1000m stoupáním vyprahlou oblastí Pedreguer a poté už si užívali typické místní kuchyně – paella pro 8 osob je vskutku gurmánským zážitkem. So long Spain!
Keep Moving 
Leave a Reply